DomůOsobnostiPneumoložka Dostálová: Mladí pacienti nechtějí nálepku nemocného, to často komplikuje léčbu

Pneumoložka Dostálová: Mladí pacienti nechtějí nálepku nemocného, to často komplikuje léčbu

Pneumoložka MUDr. Katarína Dostálová patří k generaci mladých lékařů, kteří se kromě své ambulantní praxe aktivně věnují také vzdělávání veřejnosti. Proč je důležité nejprve nemoc přijmout, aby bylo možné ji efektivně léčit? Může být za problémy s dechem schovaná psychika? A jak přesvědčit dlouholetého kuřáka, aby podstoupil vyšetření pro časný záchyt rakoviny plic? Odpověď na tyto a další otázky zjistíte v následujícím rozhovoru.  

Odbornici můžete sledovat na síti Instagram pod názvem profilu pneumolog_pre_ludi, kde pravidelně sdílí zajímavé informace o prevenci a léčbě respiračních onemocnění.

Jste nejen lékařka, ale také dvojnásobná maminka. A právě s dětmi je silně spojený nejzávažnější rizikový faktor plicních onemocnění včetně rakoviny plic, tedy kouření. Podle statistik s ním bohužel mladí lidé začínají ve stále nižším věku. Adiktologové říkají, že není na místě trestat a podporovat tak ještě větší revoltu. Co byste jako máma a zároveň pneumoložka řekla svým dětem, kdybyste je přistihla s cigaretou?
Já osobně si tu situaci vlastně ani neumím moc představit. Volím takový způsob výchovy, kterým své děti vedu k maximální toleranci – ať už rasové, náboženské… zkrátka aby se slušně chovali k ostatním. S tím souvisí i kouření, které má velký potenciál zničit lidský život. Sama jsem byla rodiči vedena k tomu, že kouření je zlozvyk. Moje děti vedu velmi podobně a jsem ráda, že v tom mám i podporu manžela. Je chirurgem a přestože podle mé zkušenosti mnoho chirurgů kouří, můj muž naštěstí ne. A jde tak dětem také příkladem. Všem bych tedy doporučila hlavně prevenci v rodině cestou pozitivních vzorů, opravdu to funguje. Doma máme patnáctiletého syna a zatím jsme neměli žádné podobné incidenty.

Jedna z dalších nástrah, která číhá na děti v dnešní době nejenom v trafikách, ale i v běžných obchodech jsou různé elektronické cigarety. Marketing s nimi spojený může vyvolávat dojem, že jsou méně škodlivé nebo dokonce bezpečné ve srovnání s cigaretami. Jak by podle vás měli rodiče vysvětlit svým potomkům, že ani tyto výrobky nejsou v pořádku?
To je velmi obtížné, protože původním cílem těchto výrobků pravděpodobně bylo, aby představovaly jakousi méně škodlivou alternativu pro konzumenty tradičních tabákových cigaret. Ve výsledku toho se staly něčím, co je pro teenagery velmi atraktivní, a to zejména e-cigarety. Myslím si, že teenageři jsou nyní přímo cílem jejich marketingu, protože už design těchto výrobků je přitažlivý, barevný, nabízejí všelijaké příchutě. Pokud takovou e-cigaretu vytáhne šestnáctiletá dívka z kabelky, tak to relativně hezky vypadá a ani není cítit jako klasické cigarety. Je tak velmi obtížné tomuto předcházet, ale je to především role rodiny a v druhé řadě to musí být i role škol. Myslím si, že školy by se na tom měly podílet, ideálně formou workshopů pro děti, kde by bylo vysvětleno pochopitelným, lidským jazykem, co vše v těle nikotin poškozuje. Jedná se jak o mozek, tak o plíce, oboje se v podstatě vyvíjejí zhruba do 25 let věku a to, co teenager může do té doby zkonzumovat, má dopad na jeho zdravý vývin.

Jedna z možností, jak mladé lidi informovat je prostřednictvím sociálních sítí, kde jsou nejvíce aktivní. Vy sama působíte na Instagramu, kde vás sleduje přes 20 000 lidí. To je poměrně vysoké číslo na téma, které rozhodně není tak lehce stravitelné jako recepty či móda. Máte nějakou zpětnou vazbu, co veřejnost nejvíce zajímá?
Na začátku, když jsem profil v roce 2020 založila, se lidé zajímali především o Covid-19. Nejdřív se řešil jakožto nemoc, pak postupně témata spojená s vakcínami a postupně se to posunulo obecně k tématům zaměřeným na vakcíny proti chřipce, pneumokoku a podobně. Toto téma se snažím komunikovat v obdobích, kdy je aktuální. Cítím, že to lidi zajímá a také se sami mladí rádi dozví potřebné informace a pak je předávají starším členům rodiny, kteří mají například obavy z očkování. Určitě i téma e-cigaret je něco, na co se lidé poměrně hodně ptají. Pak je to i správné užívání antibiotik, problematika těžkého astmatu, informace o léčbě či možnosti inovativní léčby. A pak jsou aktivní také pacienti, kteří mají buď osobní zkušenost s rakovinou plic nebo se vyskytuje v jejich blízkém okolí.

Co je podle vás nejdůležitějším trendem a posunem v poslední době v diagnostice respiračních onemocnění?
Myslím, že je to určitě postupné zpřesňování zobrazovacích vyšetření, jako je například CT, kde už jsou k dispozici různé softwary a nástroje založené na umělé inteligenci, které se rovněž využívají v onkologické diagnostice. Co se týče endoskopických metod, tak s tím už jako ambulantní lékař nepřicházím přímo do styku, ale samozřejmě jsem velmi často posílala pacienty na kliniku na takováto vyšetření. I zde došlo k obrovskému pokroku v tom, co všechno se dá zjistit, aniž by pacient musel být operován, a jaké různé vzorky lze odebírat z nádoru a lymfatických uzlin. V tomto Slovensko zaostává za Českou republikou, která patří k evropské špičce – sama jsem měla možnost to zažít na vlastní kůži během mé stáže v Thomayerově nemocnici.

Co by podle Vás mělo být prvním krokem, když si pacient vyslechne závažnou diagnózu?  Co by měl udělat pro dosažení větší psychické pohody?
Někteří lidé velmi špatně nesou informaci, že mají chronické onemocnění, které nemusí být nutně život ohrožující. Nemoc může být léčitelná, a když pacient spolupracuje, tak ho nemusí zásadně omezovat – příkladem je astma. Vidím to převážně u mladých lidí: když jim řeknu, že mají astma, tak přijde šok, protože do té doby neměli tu „nálepku“ nemocného člověka. Proto je pak přístup k nemoci náročnější – někteří lidé, zejména v lehčích stádiích astmatu, se s nemocí prostě nechtějí smířit. To jsou pacienti, kde už je například i nějaké jiné těžké onemocnění. Takže kromě komunikace s lékařem, která je ideální v případě, že lékař má nezbytné „soft skills“ a dokáže pacientovi sdělit i takové nepříjemné věci, může být vhodné vyhledat i psychologickou pomoc.

V zásadě je však důležité diagnózu přijmout a pochopit, že taková situace nastala. Já osobně netrpím respiračním onemocněním, ale mám jiné chronické problémy, které také znamenaly obrovskou změnu v mém životě. Nemám žádnou vizi, že se to bude zhoršovat, ale omezuje mě to v mém každodenním životě. Až po dvou měsících, kdy jsem na tom byla psychicky špatně, jsem pochopila, že své diagnóze musím přizpůsobit moje podmínky v životě a práci, protože nemám jinou možnost. Nemusí to tedy být lehké, ale je potřeba na tom přístupu pracovat.

V celé medicíně je rostoucí trend holistického nebo-li celostního přístupu. Právě propojení psychiky a dýchání je již dobře zdokumentované v odborné literatuře a stále více zmiňované. Pracujete i vy ve své praxi s touto souvislostí? Snažíte se v diagnostice hledat možné příčiny v emočním vypětí člověka?
Někteří pacienti, které k nám posílají praktičtí lékaři, vlastně nejsou na pneumologii referováni pro podezření na nemoc, ale pro nějaký příznak, na který si stěžují a praktický lékař jej neumí vysvětlit. Často se tak stane, když člověk postoupí základní vyšetření, je nám jasné, že je po respirační stránce zdravý – ale jeho potíže mohou být způsobeny například panickou poruchou nebo něčím podobným. Tyto věci bychom rozhodně neměli bagatelizovat, a měli bychom je víc komunikovat i veřejně. Nevím, jak je to v České republice, ale u nás je to stále, zejména v menších městech a na venkově, velké stigma. Často, když řeknu pacientovi, ať jde k psychologovi, který mu pomůže, aby symptom přestal vnímat jako hrozbu, tak jsou z toho někteří lidé znechucení, že z nich dělám „blázny“. Především pak práce s astmatiky je hodně o psychice, protože stres má vliv na kvalitu dýchání. U astmatu je prokázáno, že stres může být jedním ze spouštěčů. Často provádím i takové kvazi psychologické rozhovory, když vidím, že se například pacientovi zhoršila velmi dobrá léčba, na které měl dlouhodobou kontrolu astmatu. Pak třeba zjistím, že se rozvádí nebo má problémy v práci či ve škole.

Jaké jsou v oblasti léčby respiračních onemocnění v poslední době největší posuny v rámci možností léčby?
Například u onkologických onemocnění, která sice neléčím, ale diagnostikuji, vidím obrovský vývoj z hlediska imunoterapie nebo v biologické léčbě nádorů. Sama ten posun pozoruji během své praxe – dnes jsem 18 let po škole a když jsem začínala, tak přežívání metastatických stavů u rakoviny plic bylo přibližně 4-5 měsíců a teď vidím, že většina pacientů má roky života navíc. Personalizovaná medicína se tak zásadně posunula a věřím, že i RNA vakcíny a výzkum v tomto směru bude další skok vpřed. Co se týče astmatu, tak bych určitě řekla, že poslední 2 roky už máme k dispozici takzvanou tripple imhalační léčbu, kdy má pacient v inhalátor kombinaci tří léků. Tím se i podstatě zvýšila úspěšnost léčby, protože je prokázáno, že čím více inhalátorů pacient má, tím více ho to mate, často mění inhalátory a léčba pak není efektivní.

Pak je tu i biologická léčba těžkého astmatu. To je něco, co se mezi našimi zeměmi liší – v ČR se jedná o centrovou léčbu, v SR je to takový „freestyle“, kdy každý pneumolog nebo alergolog, který má vztah k této problematice, může podávat léčbu. Já k tomu mám velmi silný vztah, takže léčbu poskytuji. Je to sice velmi administrativně náročné, ale je to krásná práce, protože léčba může přinést klíčovou změnu ve stavu pacienta a vrátit ho ve většině případů do normálního života. Často si říkám, že si dám na chvíli pauzu, jelikož administrativa je náročná – pak ale přijde zoufalý pacient a já si vlastně užívám ten pocit, když přijde zpět na kontrolu a je nadšený z efektivní léčby a jejího přínosu.

Nádorové onemocnění plic – to je asi jeden z největších strašáků, co může naše plíce potkat. Jsou případy, kdy i po vyslechnutí této diagnózy, pacient dále kouří. Je nějaký způsob, jak ho přimět, aby přestal?
Já se jim snažím vysvětlit, že existují i studie, které skutečně dokumentují sníženou účinnost některých typů chemoterapie u pacientů, kteří nadále kouří. Část pacientů ve vyšším věku s pokročilou diagnózou říká, že už je jedno, jak to dopadne. Snažím se potom pouze paliativně zasáhnout a zkusit uctivě naznačit, aby se snažili aspoň snížit počet vykouřených cigaret. Protože čím víc kouří, tím víc budou zahlenění a mají pak větší riziko zápalu plic. Nesnažím se nad nimi lámat hůl, protože je třeba si uvědomit, že nikotin je psychoaktivní látka a pacienti jsou na něj zvyklí a nějakým způsobem jim to v dané situaci pomáhá například snižovat stres.

V některých zemích světa, odnedávna i v České republice, existuje preventivní program pro časný záchyt rakoviny plic, který je určen pro dlouholeté kuřáky. Mnoho silných kuřáků se však obává, že by vyšetření mohlo odhalit počínající nádor a spustit tak kolotoč onkologických vyšetření a léčby, že by byli nuceni přestat kouřit. Jak byste tyto pacienty k vyšetření motivovala?
Vždy se snažím zapůsobit konkrétním příběhem. Mám pacienty, kteří jsou u mě sledováni pro jinou diagnózu, ale stále kouřili, a my jsme zachytili rakovinu v počáteční stadium úplně náhodou, například v rámci kontroly kvůli astmatu. Provedli jsme všechny potřebné kroky, abychom se s tím vypořádali, a zjistili jsme, že jsme rakovinu zachytili ve stádiu 1A/1B, což je naprosto úžasné a je to nesmírně vzácné. Přesně takové příběhy pacientů se snažím šířit i k těm, kteří mají strach z vyšetření. Je to velmi podobné jako třeba u žen, které chodí na mamograf, kdy je nutné chodit pravidelně. Je potřebné, aby se člověk psychicky nastavil tak, že kdyby se něco našlo, tak je to po roce od posledního vyšetření s negativním výsledkem, tudíž by šlo o záchyt v raném stádiu s lepší prognózou.

Vy již nyní děláte velmi důležitou osvětu na sociální síti. Co by podle vašeho názoru bylo možné udělat pro další zvýšení povědomí veřejnosti o tom, jak je důležité udržovat si zdravé plíce? Co by se případně mělo stát systémově, aby byla osvěta větší?
Na Slovensku se v posledních letech mluví o tom, že by vznikla určitá onkologická výchova nebo preventivní výchova jako předmět na základních školách. Myslím si, že by to určitě mělo smysl, alespoň jako volitelný předmět, protože pro některé by to mohlo být zajímavější než některé předměty, které se musí učit dle osnov. Myslím si, že něco takového by nebylo špatné, protože s tím člověk přijde do kontaktu v nízkém věku, kdy má velkou kapacitu přijímat informace. Rovněž podporuji očkování proti HPV, i když to nesouvisí přímo s plícemi, ale už jsem zažila různé věci jako papilomy v hrdle u svých pacientů. Myslím si, že i pacientské organizace dělají čím dál lepší práci a postupně se zviditelňují i na sociálních sítích. Na Slovensku jsou organizace, které se zabývají prevencí rakoviny, ale i pacientské organizace astmatiků i alergiků jsou velmi aktivní. Největší prostor pro osvětu však vidím ve školách, kde můžeme předat důležité informace dětem už od nízkého věku, pokud se zvolí vhodná a srozumitelná forma komunikace.

PODOBNÉ ČLÁNKY
- Reklama -

NEJČTENĚJŠÍ

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů