Jitřní záře není jen další televizní drama o „divné rodině“. Šestidílná minisérie inspirovaná skutečným příběhem dívky jménem Půlnoční bouře otevírá otázku, zda má člověk právo žít úplně mimo systém – i když v tom vyrůstá dítě?
České seriály často trpí jedním problémem: chtějí být společensky důležité, ale skončí jako televizní moralita a totální brak. Zbytečný. Jitřní záře, kterou momentálně vysílá televize Nova, jde naštěstí jinou cestou. Neříká divákovi, kdo má pravdu. Jen ukazuje, jak bolestivě může dopadnout střet mezi svobodou jednotlivce a pravidly společnosti. A tím je nepříjemně aktuální i dnes. A pojďme si říct hned na začátku, ano, na tohle má smysl si udělat čas a seriál shlédnout.
Co je vlastně „normální“
Minisérie režiséra Dana Wlodarczyka sleduje mladý pár, který se rozhodne odejít z běžného života. Chtějí bydlet mimo civilizaci, být soběstační, vychovávat dítě po svém a nenechat si diktovat, co je „normální“. Problém nastane ve chvíli, kdy jejich dcera dostane neobvyklé jméno Jitřní záře a rodina začne odmítat komunikaci s úřady. Postupně se rozjíždí spirála konfliktů, která končí odebráním dítěte. Jenže nejsilnější na seriálu je fakt, že to celé nevzniklo z fantazie scenáristů.
Příběh je velmi silně inspirovaný skutečnou kauzou z roku 2001, kdy pár žijící na Šumavě pojmenoval svou dceru Půlnoční bouře. Rodiče odmítali běžný způsob života, dítě se narodilo doma a následné spory s úřady skončily tím, že byla holčička na čas odebrána do kojeneckého ústavu. Ve skutečnosti dnes vystupuje pod jménem Eliška Gaja Fuxová. Tady je Jitřní záře nejsilnější.
Boj proti systému přestává být důležitý
Seriál totiž nefunguje jako klasické „bojovníci proti zlému systému“. Na začátku možná působí, že divák má automaticky stát na straně alternativní rodiny. Úředníci i vesničané jsou chvílemi vykreslení skoro karikaturně a některé dialogy tlačí emoce až příliš okatě. Kritici právem upozorňovali, že první epizody místy zjednodušují realitu a dělají z konfliktu příliš jednostranné drama. Pak se ale seriál změní.
Ve chvíli, kdy dcera začne dospívat, přichází nejdůležitější otázka celého příběhu: co když dítě nechce žít život, který za něj vybrali rodiče? Najednou přestává být důležitý boj proti systému. Důležitá je samotná Jitřní záře. Holka, která vyrůstala mezi ideály dospělých, ale sama chce obyčejný život, školu, kamarády a pocit normálnosti. A v tu chvíli seriál přestává být jen společenským dramatem. Začne být překvapivě lidský a „rozumný“.
Právě tahle proměna odlišuje Jitřní záři od většiny českých minisérií posledních let. Tvůrci totiž nakonec přiznávají, že jednoduché řešení neexistuje. Systém umí být necitlivý a byrokratický. Jenže absolutní svoboda rodičů může být stejně destruktivní.
Bučková a další mají kvalitu
Velkou zásluhu na tom mají i herci. Petra Bučková hraje matku bez hysterie a klišé „alternativní bio ženy“. Jan Plouhar působí civilně a uvěřitelně, i když scénář jeho postavu občas upozadí. A Denisa Biskupová jako dospívající Jitřní záře dodává posledním dílům emoce, které v české televizní tvorbě nebývají samozřejmostí.
Ano, seriál má chyby. Některé vedlejší postavy jsou přehnané, šest epizod je možná zbytečně dlouhých a scénář občas tlačí na symboliku víc, než je nutné. Přesto Jitřní záře funguje přesně tam, kde většina podobných projektů selže a nutí diváka pochybovat o vlastním názoru.
Možná právě proto se o ní znovu mluví i po letech od premiéry a snad právě proto ji televize Nova zařadila do vysílání. Protože nejde jen o příběh jedné alternativní rodiny ze Šumavy. Je to příběh o tom, jak složité je dnes vůbec určit, kde končí svoboda a kde začíná odpovědnost.
Zdroj: autorský článek s využitím
