Bylo jí osmnáct let, když skončila na šibenici v okupované ruské vesnici. Pro jedny se Zoja Kosmoděmjanská stala symbolem odvahy a oběti, pro druhé ukázkou toho, jak propaganda vytváří legendy z lidského utrpení.
Druhá světová válka změnila Evropu v krvavé bojiště, na němž umíraly miliony vojáků i civilistů a kde hranice mezi hrdinstvím, zoufalstvím a propagandou často splývaly v jediný příběh. Když nacistické Německo v létě 1941 napadlo Sovětský svaz, stala se východní fronta nejbrutálnějším dějištěm války. Právě v této atmosféře vznikl příběh mladé partyzánky Zoji Kosmoděmjanské, ženy, kterou Sovětský svaz proměnil v ikonu vlastenectví a odporu, ale jejíž skutečný osud zůstává dodnes obestřen řadou nejasností.
O přežití rozhodovala náhoda
Zoja vyrůstala v prostředí hluboce prostoupeném komunistickou ideologií. Stejně jako mnoho mladých lidí její generace věřila v sovětskou budoucnost a v ideály, které jí stát předkládal jako jedinou správnou cestu. Již v patnácti letech se zapojila do komunistických mládežnických struktur a po německém vpádu do Sovětského svazu se rozhodla vstoupit do speciální diverzní jednotky určené pro operace v týlu nepřítele. Bylo jí teprve osmnáct let.
Místo života, který měl teprve začínat, se ocitla ve světě sabotáží, přepadů a tajných operací za frontovou linií. Partyzánská válka na východě však měla daleko k romantickým představám pozdějších filmů a literatury. Šlo o nelítostný boj vedený v extrémních podmínkách, v němž byly ztráty obrovské a přežití často otázkou náhody. Zoja se účastnila sabotážních akcí zaměřených na narušování německých komunikačních tras a zásobování, přičemž jedním z jejích úkolů bylo i ničení telefonních vedení a infrastruktury v oblastech obsazených Wehrmachtem.
Němcům ji udali Rusové
Na podzim 1941 se však situace Sovětského svazu dramaticky zhoršovala. Německá armáda postupovala směrem k Moskvě a sovětské velení přijalo drastická opatření, která měla nepřítele zastavit za každou cenu. Jedním z nich byla taktika spálené země, tedy systematické ničení vesnic, hospodářských budov a zásob v oblastech, kde mohli Němci nalézt úkryt či proviant. Právě v rámci této strategie dostala Zoja rozkaz zúčastnit se akce ve vesnici Petriščevo nedaleko Moskvy, kde byli ubytováni němečtí vojáci.
Jenže realita byla složitější než vojenské rozkazy. Ve vesnici stále žili také civilisté, kteří v kruté ruské zimě nechtěli přijít o střechu nad hlavou ani o hospodářské zázemí. Když Zoja během noční akce zapalovala budovy určené k zničení, nešlo už jen o útok proti okupantům, ale i o zásah do života vlastních obyvatel. Právě tato skutečnost zůstává jedním z nejkontroverznějších momentů celého jejího příběhu a ukazuje brutalitu války, v níž byly lidské osudy podřizovány strategickým cílům.
Při druhém návratu do Petriščeva byla Zoja dopadena. Okolnosti jejího zatčení dodnes nejsou zcela objasněny. Podle všeho ji ale přistihli místní obyvatelé, kteří nechtěli přijít o svůj majetek a vydali ji Němcům. Jiná svědectví hovoří o udání či možné zradě uvnitř samotné partyzánské skupiny. Ať už však byla pravda jakákoli, její osud byl tímto okamžikem zpečetěn. Udali ji její vlastní lidé.
Stalinův obraz dokonalé hrdinky
Po zatčení následovalo brutální mučení. Němečtí vojáci ji vyslýchali, bili, ponižovali a podle svědectví ji nechali dlouhé hodiny stát téměř nahou v mrazu, dokud jí neomrzly končetiny. Přesto odmítla prozradit informace o svých spolubojovnících. Dne 29. listopadu 1941 byla veřejně oběšena před obyvateli vesnice jako odstrašující příklad pro všechny, kteří by chtěli klást odpor. Podle sovětské verze dějin těsně před smrtí vykřikla slova vzdoru a povzbuzení k boji proti nacistům. Zda tato slova skutečně zazněla, nebo byla později doplněna propagandou, však dnes nelze s jistotou potvrdit.
Právě po její smrti začal vznikat mýtus. Sovětský tisk se příběhu okamžitě chopil a Zoja byla během několika týdnů představena veřejnosti jako ideální obraz mladé vlastenky, která se bez váhání obětovala za vlast. Stalinův režim potřeboval v době zoufalé obrany Moskvy hrdiny, kteří by povzbudili morálku obyvatel i armády, a Zoja se pro tuto roli hodila dokonale. Byla mladá, statečná, krásná, zemřela tragicky a její příběh bylo možné snadno přetavit v legendu. Stala se první ženou za druhé světové války, která obdržela titul Hrdina Sovětského svazu.
Dodnes je jednou z nejrozporuplnějších postav
Po desetiletí byla v Sovětském svazu uctívána téměř jako světice. Její jméno nesly školy, ulice i pionýrské organizace, vznikaly o ní knihy, filmy a památníky. Teprve po rozpadu Sovětského svazu začali historici její příběh podrobněji analyzovat a upozorňovat na rozpory v oficiální verzi. Objevily se otázky ohledně přesné identity těla, okolností dopadení, průběhu její mise i rozsahu propagandistických úprav celého příběhu. Přesto většina badatelů nepochybuje o tom, že Zoja skutečně existovala, bojovala a byla Němci popravena. Diskuse se vedou především o tom, jak moc byl její osud následně ideologicky přetvořen.
Příběh Zoji Kosmoděmjanské tak nelze chápat pouze jako jednoduché vyprávění o hrdinství. Je zároveň svědectvím o době, kdy se jednotlivci stávali součástí obrovských dějinných mechanismů, které je dokázaly během jediného okamžiku proměnit v mučedníky, symboly i nástroje propagandy. Byla nepochybně statečná. Zároveň však bojovala ve válce, která požírala i vlastní obyvatele a v níž státní moc neváhala obětovat civilisty, celé vesnice ani pravdu samotnou, pokud to vyžadovala situace.
Dnes, více než osmdesát let po její smrti, zůstává Zoja Kosmoděmjanská jednou z nejvýraznějších a zároveň nejrozporuplnějších postav sovětské válečné paměti. Její osud připomíná, že válka nikdy nevytváří pouze hrdiny a padouchy, ale také tragické příběhy lidí, jejichž životy jsou později přetvářeny podle potřeb těch, kdo píší dějiny.
Zdroje: Autorský článek s využitím
https://en.wikipedia.org/wiki/Zoya_Kosmodemyanskaya
https://zoom.iprima.cz/historie/zoja-kosmodemjanska
Film Zoja (rok 2020)