Odmalička projevovala zvláštní talent pro hudbu a texty, které si pamatovala i bez not. První „písní, kterou Edith Piaf uměla zpaměti“, se podle některých pamětníků stala francouzská hymna, La Marseillaise, tedy symbol odporu i národní hrdosti. Jaká ale byla její role za druhé světové války?
V době dospívání Edith Piaf s přítelkyní Simonou Berteautovou zpívaly na pařížských ulicích, aby si vydělaly na živobytí, a tuto zkušenost označila Piaf později za formativní pro její životní dráhu. Profesionální kariéra zpěvačky začala, když ji objevil majitel pařížského nočního klubu Louis Leplée, který jí dal přezdívku La Môme Piaf (tedy „malé vrabče“) a doporučil, aby vystupovala oblečená do černé, což se stalo jejím pozdějším podpisem. Životopisci o ní často píší, že dokázala ve svém repertoáru spojit tragédii s něhou, přestože v soukromí měla i světlé momenty plné radosti a společenského života.
Doba války a složité dědictví
Během druhé světové války se Piaf nacházela v komplikované situaci. Její kariéra rostla i v době německé okupace Francie, což znamenalo, že zpívala jak pro francouzské publikum, tak i před některými německými důstojníky nebo v prostředích, kde byli přítomní vojáci. Po válce jí to přineslo obvinění z kolaborace s okupanty a byla předvolána před tribunál, který se zabýval umělci a jejich rolí během okupace. Někteří tehdejší vyšetřovatelé skutečně zkoumali její časté cesty do Německa jako součást uměleckých vystoupení, což bylo někdy interpretováno jako spolupráce.
Protože však Piaf nebyla nikdy odsouzena za kolaboraci a její obrana podpořená svědectvími spřízněných osob byla uznána, mohlo se její jméno očistit a hudební kariéra pokračovala.
Pomoc vězňům byla reálná?
Kolem její údajné role při pomoci vězňům vznikl legendární příběh: podle některých verzí měla Piaf po jednom koncertě v táboře pro francouzské vojáky držené v Německu požádat o společné fotografie s vězni, které byly později zvětšeny a použity k výrobě falešných identifikačních průkazů. Informace o tom, kolik lidí tím bylo zachráněno, se různí — od asi sto dvaceti až po několik set.
Historici ale upozorňují, že tato verze není úplně potvrzena a část podrobností může být spíše legendou než doloženým historickým faktem. Přesto existují zdroje, které popisují skutečnou aktivitu Piaf a jejích spojenců při zajišťování falešných dokladů, map či pomoci umělcům židovského původu, kterou organizovala její blízká přítelkyně a asistentka Andrée Bigard.
Například Piaf pomáhala skrývat hudebníky jako Norbert Glanzberg, kterého chránila před deportací a skrývala ho na farmách či ve vilách mimo Paříž díky kontaktům a finanční podpoře.
Dědictví a postoj veřejnosti
Po válce Piaf nadále koncertovala, psala hudbu a stala se jednou z nejvýznamnějších francouzských umělkyň 20. století. Její písně jako „La Vie en rose“ nebo později „Non, je ne regrette rien“ stále patří k nejznámějším francouzským šansonům.
Historie její role během okupace stále vyvolává debaty. Někteří ji vidí jako umělkyni, která se snažila dělat maximum ve velmi těžkých podmínkách, jiní poukazují na její vystoupení i pro německé publikum. Faktem ale zůstává, že není historicky potvrzena verze o jednoznačném záměrném kolaborování s nepřátelskou mocí, a její jméno zůstává symbolem francouzské kultury i komplikovaných dilemat, která poválečné generace stále zkoumají.
Zdroje: autorský článek s využitím snopes.com, en.wikipedia.org, scottishwriterscentre.co.uk, forward.com
