Svůj první televizní seriál Vlak dětství a naděje natočila s režisérem Karlem Kachyňou. Dodnes se s velkým úspěchem reprízuje. Terezu Brodskou si před kameru zvaly i další legendy tuzemské kinematografie – Evald Schorm, Jaromil Jireš, Dušan Klein. Několikrát si zahrála i se svými rodiči. S Vlastimilem Brodským už jako dítě v komedii Ať žijí duchové, s Janou Brejchovou pak v dospělosti ve scifi snímku Slečna Golem i dramatech Citlivá místa a Vlastně se nic nestalo. Do svých televizních projektů Nevinné lži nebo Jak si nepodělat život ji obsadila režisérka Tereza Kopáčová. Zatím naposledy spolu natáčely Smysl pro tumor.
Hrajete matku mladého kluka, který se krátce před dokončením studia medicíny na vysoké škole dozví, že má rakovinu. Co tahle informace udělá s vaší seriálovou rodinou?
Je to pro všechny samozřejmě šílený šok. Jak se s tím každý člen naší rodiny následně vypořádává, to už je jiná věc. Rakovina je nemoc sakra zlá a hnusná. Příběh Smyslu pro tumor, a to je na něm to zajímavé, se nesoustřeďuje jen na Filipa, hlavního hrdinu, ale i na jeho nejbližší. Jinak tu informaci a celou situaci zpracovává otec, úplně jinak Filipova sestra.
A kdo reaguje nejradikálněji? Vaše postava matky Jarky Kalinové?
Ona je hodně radikální a přiznávám, že jsem s její formou vypořádání se se synovou diagnózou měla dost velký problém. Opravdu jsem volala Tereze Kopáčové kvůli pár scénám a ptala jsem jí: „Vážně jsem neměla být trochu decentnější? Nerozjíždí to ta máma moc?“ A ona mě přesvědčovala, že ne, že v tom určitém zoufalství každý nachází pud sebezáchovy v jiné formě a nemůžeme nikoho odsuzovat, i když nám je jeho počínání proti srsti a my bychom se zachovali třeba úplně jinak. I o tom je tenhle seriál. Herci se samozřejmě musí držet scénářů a svých postav, ale chování Jarky jde hodně proti mně.
Jak to tedy máte vy s přijímáním špatných zpráv?
Zaplať pánbůh jsem něčemu takovému, jako je diagnóza onkologického onemocnění, nemusela nikdy čelit. Byl tu tatínkův odchod. To byla ta nejbolestivější událost, která mě potkala. Upnula jsem se tehdy na rodinu, na svého muže. Cokoliv jiného by pro mě bylo naprosto absurdní.
V seriálu jste účetní v rodinné firmě na dlaždice, která má nenaplněné představy o svém životě. Z každodennosti utíká k malířskému plátnu…
To by nebyla Tereza Kopáčová, aby v té figuře nebylo něco až tragikomického. To jsme se spolu snažily dostat i do téhle postavy. Chtěly jsme ji někdy až trochu shodit, udělat lehkou karikaturu té maloměstské matky, paní z dlaždičkárny a malířky, která svým obrazům dává naprosto šílené názvy. Třeba Kampak. To samo už zavání takovou komičností.
Pro Terezu Kopáčovou jste ochotná opouštět svoji komfortní zónu. Pro roli v jejím televizním snímku Můj bezvadnej život jste přibrala na váze a naučila se po hlavě skákat do vody. Tentokrát je to tedy malování?
Nebylo to o malířském štětci, ale o sundání si veškerého spodního prádla. To bylo pro mě zásadnější. Už je to monotematické, ale pro nikoho jiného bych nic takového nikdy neudělala. Leda by to byl ještě Karel Kachyňa, ale už nikdo další. Ono v pětapadesáti se pouštět do takových akcí… Mně se ale moc líbilo, jak je ten seriál napsaný. A Matěj Podzimek ho do české verze přepsal bravurně. Tereza má velké estetické cítění, proto jsem věděla, že se toho nemusím až tak bát. Příjemné mi to ale nebylo.
Když zmiňujete kvalitu scénáře, co vás v něm zaujalo hned po prvním přečtení?
Mě na tom okamžitě chytlo to, že ač přináší neuvěřitelně silné téma, tak ho zpracovává odlehčeně. Když jsem scénář četla, tak jsem si při jednom obraze zaplakala, ale následoval další, u kterého jsem se naopak smála. To mě zaujalo.
Jak podstatnou roli hrála skutečnost, že na scénáři se podílel člověk, spisovatel a scenárista Leander Verdievel, který si ten příběh opravdu zažil?
O to je to silnější. Diváci tenhle fakt třeba nebudou vědět, nebudou si ho uvědomovat, ale s námi herci tahle informace přicházela na plac každý natáčecí den. A to byla velká síla. Takové téma, tedy jak se poprat se všemi strachy, mýty a životními peripetiemi, které s sebou přináší rakovina, to v seriálu u nás doteď nikdo nezpracoval. Alespoň já o tom nevím. Na konci každého dílu Smyslu pro tumor navíc mluví opravdoví pacienti, kteří si prošli léčbou onkologického onemocnění a popisují svoje příběhy. To je další přidaná hodnota téhle série. Získává tím ještě větší autenticitu. Zatím se mi nestalo u žádného jiného seriálu, natož českého, abych se před závěrečnými titulky rozplakala.
Zdroj: redakce, Česká televize, ČSFD
