Z odstupem bychom mohli postavu Miloše Jakeše brát s humorem. Vždyť proslulý projev z Červeného Hrádku vlastně přispěl k diskreditaci komunistického režimu v posledním tažení. Pod rouškou výsměchu se však postava Miloše Jakeše odhaluje také ve své nebezpečné vrstvě. Až smrt ho osvobodila od obžaloby ze střelby do lidí.
Bezesporu se jedná o jednu z nejvýraznějších tváří komunistické moci, které se podařilo nadále objevovat ve veřejném prostoru i po listopadové revoluci. Miloš Jakeš se nikdy nevzdal svých socialistických ideálů a nadále ve všech rozhovorech obhajoval, čím byl on a politická ideologie KSČ.
Pravidelně se nechal zvát na prvomájové setkání Komunistické strany Čech a Moravy a pro mnohé se v novém režimu stal symbolem úpadku síly tehdejšího režimu. Podceňovat roli Miloše Jakeše a jeho vliv na normalizační postupy zavedené po invazi v roce 1968 by bylo více než nevhodné.
Dělnický původ
Miloš Jakeš pocházel z chudé dělnické rodiny. To byl základní předpoklad pro úspěšnou kariéru komunistického funkcionáře. Nejprve pracoval jako montér v Baťových závodech ve Zlíně, kde zároveň navštěvoval vysokou školu elektrotechnickou, kterou absolvoval s vyznamenáním.
Už od roku 1945 byl členem KSČ, kde postupně stoupal v hierarchii vzhůru. V padesátých letech byl stranou vyslán na studia do Moskvy, kde absolvoval obor sociálně-politických věd. Dobrá průprava a řada funkcí, kterými si za několik let prošel, znamenala upevněnou pozici v KSČ během šedesátých let.
Nejdříve se stal náměstkem předsedy Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství a od roku 1966 až do roku 1968 působil jako náměstek ministra vnitra Josefa Kudrny. Aby toho nebylo málo, byl zároveň člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Komunistickou třešničkou na dortu bylo jeho zvolení na post předsedy této komise. Jakeš však stoupal ještě mnohem výš.
Od liberála k normalizaci
Miloš Jakeš se během událostí pražského jara roku 1968 jevil jako stoupenec reformy KSČ. Původně podporoval liberálnější politiku KSČ. Postupně však hlasitěji kritizoval nejednotnost strany a upozorňoval na snahy navrátit poměry v KSČ před únor roku 1948. Zvací dopis, který předcházel vpádu vojsk na území Československa, však nepodepsal.
Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odlétá společně s dalšími na jednání do Moskvy, kde zmínil přesvědčení, že jediná cesta, jak ze složité situace ven, je podepsat protokol o obnovení socialistických přístupů v hospodářství a upevnění spolupráce se SSSR. Osobně však vždy pokládal vstup vojsk jako porážku národa. Ze své politické pozice však velmi poctivě protokol naplňoval.
Normalizace
Miloš Jakeš neodnesl postupnou čistku mezi nejvyššími představiteli strany kolem Alexandera Dubčeka. V sedmdesátých letech se věnoval znovu oblasti hospodářství, zemědělství a potravinářství. Jako vrcholný politik měl tak pod dohledem JZD.
Vrchol, který však v plné nahotě odhalil jeho pravou tvář, byl rok 1987, kdy byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ. Nahradil hlavního architekta normalizace Gustava Husáka, který zůstal prezidentem.
Jak už bylo zmíněno, Miloš Jakeš se snad poprvé ve své vrcholné funkci pokusil mluvit spatra. Sjezd v Červeném Hrádku se tak stal legendárním tragikomickým skečem, kde se vnitřní síla a strach z KSČ vypařuje každým novým slovem, které Jakeš vypouští z úst. Ať jde o legendární stížnost na platy umělců, či citát Masaryka. Jakeš negramotně a nelogicky skládal věty, jejichž význam byl často znám pouze jemu samotnému.
Ze své funkce odešel během sametové revoluce. Vyslyšel tak volání lidí: „Jakeše do koše!” Sama strana ho vyloučila ještě před konce roku 1989. Naštěstí se během rozhodujících dní neprojevila Jakešova nekompetentnost a ideologická víra v socialismus. Kdyby totiž chtěl, mohl klidně na demonstranty povolat armádu, což v první vlně svým způsobem udělal povoláním Lidových milicí. Ty se však do akce nikdy nepustily.
Miloš Jakeš byl sice společně s Lubomírem Štrougalem a exministrem vnitra Vladislavem Vajnarem obžalován za zneužívání svých pravomocí. Konkrétně jim bylo vytýkáno, že nikterak nezasáhli proti střelbě na hranicích Československa a nechali střílet do lidí. V důsledku toho zemřelo od roku 1976 až do roku 1989 devět osob.
Zapřisáhlý komunistický ideolog, který nikdy neoplýval šarmem a inteligencí, zemřel v 9. června 2020.
Zdroje: redakce, irozhlas.cz, ceskatelevize.cz
