Hradčanský domeček je místo historie, které ve své krutosti nemá obdoby. Vězení primárně pro vojáky, odbojáře a nepřátele komunistického režimu se pyšní tou nejhorší pověstí. Pro mučené horší než na gestapu, pro dozorce sadistická záliba. Proč se o Hradčanském domečku ví tak málo?
Nedaleko pražského hradu stojí v zapadlé uličce na Novém světě nenápadný dům, jehož zdi byly svědky toho nejkrutějšího mučení v poválečné historii. Kromě malé upomínkové plakety na zdi nenajdete nic, co by připomínalo nejzvrácenější tvář komunistického režimu. Rozměrem velmi malá budova, která byla reálně mučírnou a ne vězením, se tísnilo až 160 vězňů. Žádná hygiena (jeden kbelík na všechno!) byla v porovnání s krutým týráním jen slabá bolest, kterou mnoho z nich nepřežilo.
Dodnes je záhadou, proč se tomuto hrůznému místu věnuje tak málo pozornosti. Už během svojí existence o něm veřejnost neměla tušení. Ani dnes není jedno z nejtemnějších míst historie příliš známé. A to je bohužel o čem mluvit.
Z hrdinů nepřátelé
Od roku 1948 se mučírna v Hradčanském domečku stala místem, kde režim týral a doslova likvidoval především vojáky, kteří bojovali proti nacistickému Německu. Hrdinové jako gen. Heliodor Píka (popraven v roce 1949), maršál Britského letectva Karel Janoušek (vězněn 11 let) a nebo velitel pražského povstání gen. Karel Kutlvašr (vězněn 11 let) se jako velké osobnosti národa stali ohrožením komunistického režimu. Všichni proto byli obviněni z protistátní činnosti a tak se s nimi režim mohl vypořádat po svém. Uklidit a zlomit, někdy až do posledního výkřiku.
Jeden z nejsmutnějších příkladů ztýraného hrdiny je příběh Josefa Brykse. Letec, který v minulosti čelil sestřelení nad německou třetí říší, byl schopen odolávat vězenským podmínkám nacistických lágrů, z kterých dokonce prchl. Obdivuhodný příklad hrdinství byl v naší zemi odměněn krutým mučením, na jehož následky umírá.
Fanaticky krutý, až ho sami komunisté zavřou
Pravděpodobně nejtemnější postava padesátých let se jmenuje František Pergl. Pod jeho vedením probíhaly veškeré krutosti vůči nevinným vězňům. Pergl došel až tak daleko, že se mu práce stala zálibou. Vyráběl a navrhoval nejrůznější mučící nástroje a fyzické násilí doplňoval různými druhy léků, které svým vězňům podával, aby jim způsoboval nekonečné průjmy.
Hradčanským domečkem prošli i hokejoví mistři světa, kteří byli odsouzeni za plánovaný pokus o emigraci. Jeden z nich, Augustin Bubník, na Pergla vzpomíná: „Jeho oblíbeným nástrojem byly kleště, jejichž páky nasazoval pod uši a utahoval šroubem. Byla to bolest k zbláznění.“ Další pamětník, generál Kutlvašr, přidává svoje zkušenosti: „Pergl každého vítal ranami obuškem. V zimě nám přikázal vynést postel na chodbu a celou noc prochodit v cele při otevřeném okně. K ránu se obyčejně někteří zhroutili vysílením a většinou si při pádu rozbili obličej.“ Jeden z jeho oblíbených postupů, jak Pergl psychicky likvidoval vězně, bylo nařízení mít otevřené dveře od cely ve dne v noci, aby ostatní slyšeli pláč a křik mučeného nešťastníka. Pergl se prý také často chlubil, jak jsou sportovci dobře vytrénovaní, protože vydrží o hodně víc ran než zkušení vojáci.
Perglova fanatická krutost byla přespříliš i pro komunisty, a tak ho v roce 1951 odsoudili k patnácti letům vězení. Smutné na celém příběhu je, že si odseděl pouze šest let.
Konec brutálního šílenství
Když v roce 1950 skrze vysílání na Západ začaly prosakovat informace o nelidských praktikách pánů Pergla a spol., byla donucena i komunistická strana ukončit tento sadistický teror.
Západní rozhlas informoval svět o praktikách, které jsou vedeny s politickými vězni, a tak byla ÚV KSČ nucena vytvořit vyšetřovací komisi. Světu samozřejmě sdělila, že se nic takového neděje, ale ve vnitřních strukturách se začala situace měnit. Dozorci a vedoucí výkonu v Hradčanském domečku byli odsouzeni a brutální šílenství, které se vymklo kontrole, se ukončilo.
Komunistický režim však v mírnějších formách postupoval se svými vězni krutě nadále, ale hrůzné jednání jako od Pergla se opakovalo jen výjimečně. Dnes je objekt ve vlastnictví Policie ČR. Příběh Hradčanského domečku je nutné připomínat, protože je výstrahou a příkladem, jakou krutost může fanatický režim působit hrdinům i obyčejným lidem.
Zdroje: pametnaroda, totalita.cz, kniha Domeček: mučírna na Hradčanech
