Zdálo se, že tohle nemůže skončit dobře. Když jsme vám nedávno přinesli příběh paní Veroniky, jejíž nedonošená dcera Lily bohužel zemřela, vyvolali jsme tím vlnu emocí. Většina z vás vyjadřovala soustrast a soucit s maminkou. Dnes vám přinášíme pokračování. Věříme, že nejen my jsme si přáli vědět, jestli přeci jen nepřijde happy end.
Maminka Veronika s námi sdílela svoje nejniternější pocity a otevřeně mluvila o všem, co je ve společnosti stále tabu. Po smrti Lily na tom byla samozřejmě psychicky velmi špatně. „Ptala jsem se sama sebe, proč se zrovna mně něco takového stalo a za co jsem si to zasloužila. Docházela jsem pravidelně k psycholožce, která mi pomáhala se s touto zkušeností vyrovnat a učila mne znovu začít fungovat. Uvědomovala jsem si, že se lidé kolem mě bojí o smrti Lily mluvit,“ vzpomíná.
Její okolí mělo nejspíš pocit, aby ji neranili, a tak se nikdo na nic neptal. To však bylo paradoxně ještě horší. „Já měla uvnitř spoustu otázek a myšlenek, kterým jsem nerozuměla, a potřebovala jsem o tom s lidmi mluvit. Pravdou ale je, že i já se bála začít o Lily povídat.“ Někdy vám vlastně stačí to ze sebe dostat ven a vědět, že vás druzí poslouchají. Ještě než si prošla touto neskutečně trýznivou cestou, v období, kdy ležela na oddělení rizikového těhotenství, narazila na rodičovskou organizaci Nedoklubko.
Mohlo by to jít znovu?
Na stránkách Nedoklubka si pročítala příběhy maminek, které jí pomáhaly svými dobrými konci, ale i tím, že věděla, že i jiní mají komplikovaná těhotenství, porody a následnou péči o svá předčasňátka. „Po několika měsících jsem se i já rozhodla sdílet svůj příběh. Jelikož jsem učitelka na prvním stupni, měla jsem velké obavy nastoupit zpět mezi děti. Naštěstí právě děti mi moc pomohly tím, jak jsou spontánní a otevřené, že se mě ptaly na spoustu věcí bez jakýchkoliv předsudků.“
Společně s dětmi o všem mluvili a dokonce začali finančně podporovat Nedoklubko, které podporuje rodiče s předčasně narozenými dětmi. V příbězích, které se k Veronice z různých stran dostávaly, se mnoha maminkám podařilo opět znovu otěhotnět a úspěšně porodit zdravé miminko, tak o tom začala přemýšlet i ona. Začal tak nový příběh.
Snažila jsem se zůstat pozitivní
Šla tedy k doktorovi na preventivní prohlídku. „Bylo to pět měsíců po porodu a mě pochopitelně zajímalo, kdy bych mohla znovu otěhotnět. Doktor mi řekl, že bych neměla rodit dříve než rok po předcházející sekci. Prý klidně můžeme začít zkoušet štěstí, ačkoli v běžných případech se doporučuje odstup minimálně rok. Já jsem si nebyla pořád po předešlé zkušenosti jistá, jestli je to takhle brzy dobrý nápad, jelikož se mi hlavou honily různé myšlenky a otázky, jak to dopadne.“
Současně si s manželem miminko hrozně přáli. Pak se to najednou stalo. „Otěhotněla jsem hned stejně jako s Lily. Byla jsem z toho dost překvapená a zmatená a měla jsem hodně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla šťastná, ale na druhou stranu jsem se obávala toho, že to zase nedopadne.“ Celé těhotenství měla strach a dávala na sebe obrovský pozor, aby něco nezanedbala.
Dělala věci jinak, aby se nestalo to samé. „První trimestr jsem přečkala přes prázdniny, po kterých jsem nastoupila do práce, ale jen na jeden měsíc. Následovala pracovní neschopnost. Snažila jsem se dost zaměstnávat, ale v těhotenství mi bylo často špatně, tak jsem toho moc dělat nemohla, což byl prostor pro moje myšlenky. Současně jsem si ale uvědomovala, že i mé myšlenky mají vliv na celý průběh těhotenství, proto jsem se snažila zůstat pozitivní.“
Měla jsem strach, pomohly mi vlastní mety
Veronika se těšila, že až se dostane za pomyslnou hranici, kdy už všechno bude v pořádku, tak se přestane bát. Tou hranicí byl gestační týden, ve kterém se narodila Lily. Přišlo období testu těhotenské cukrovky, tedy stejném období, ve kterém předčasně porodila. „Na test jsem jít nechtěla, a tak jsme se s doktorem domluvili, že nepůjdu. Když jsem se však dostala za hranici ukončeného 25. týdne, rozmyslela jsem se, že půjdu. Měla jsem strach, že něco zanedbám, a tak mě sestřička objednala. Termín testu vyšel na středu, vše bylo v pořádku a já byla moc šťastná.“
Ale dva dny nato začala špinit. Běžela tedy okamžitě k doktorovi, ten ji poslal hned do porodnice. „Nechápala jsem proč, ale byla jsem opět otevřená na 2 centimetry. Úplně stejně, jako to bylo s Lily. Vůbec jsem nerozuměla, jak je možné, že se mi to stále opakuje, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet a soustředila jsem se na to, abych malého udržela co nejdéle a aby vše dobře dopadlo.“ Nastavila si takové „mety“, které chce zdolat. První meta byla 28. týden, tedy týden, který byl pro ni zlomový, poté 32. týden a potom měla postupně další a další týdny, které chtěla překonat. „Všem jsem říkala, že to vydržím až do února, a snažila se pro to dělat maximum.“
Čekala a čekala a…
V nemocnici ji napíchali kortikoidy na dovyvinutí plic a poté ATB v případě, že by byl v děloze zánět. Jen ležela a čekala, co bude. „Zpočátku bylo fajn, že jsem byla na pokoji s maminkami, které byly také dlouhodobějšími pacientkami. Pak se situace změnila a maminky postupně přicházely a odcházely a já jsem jen čekala a dívala se.“
Bylo to samozřejmě velmi psychicky náročné, ale nešlo to jinak. „Moc jsem si přála rodit přirozeně a celý pobyt v nemocnici jsem zjišťovala, zdali to bude možné. Doktoři mi řekli, že když miminko nebude moc velké a nebudou žádné další komplikace, tak to můžeme zkusit, ale doporučovali by spíš císařský řez.“
Miminko bylo nízko
Bylo 1. 1. a ten den byl něčím zvláštní. „Cítila jsem, že se něco děje a něco je jinak. Doktorka mě vyšetřila, ale nic moc mi říci nechtěla. Nasadila mi kapačku na zklidnění dělohy. Nejspíš mě nechtěla zbytečně vystrašit, tak řekla, že je vše v pořádku, respektive že se nic nezměnilo.“ 2. ledna asi v šest hodin ráno přišla sestřička s tím, že nemám raději nic jíst, jelikož si ji vyšetří ještě primář oddělení.
„Ten mi řekl, že je miminko hodně nízko a že by to viděl na plánovaný císařský řez. Ptala jsem se na své možnosti a mluvila o své touze zkusit rodit přirozeně. Ale vzhledem k tomu, co se stalo minule, nakonec došlo na „jistotu“, abych si tentokrát miminko odnesla domů. Pod pojmem „plánovaný císařský řez“, o kterém jsme mluvili, jsem si představila ještě třeba týden nebo 14 dní, ale to jsem se spletla.“
V tomto případě to znamenalo rychlá předoperační vyšetření a na sál během dvou hodin. „Strašně moc jsem se bála, aby vše dobře dopadlo, i proto jsem nakonec kývla na císařský řez. Celou situaci a zklamání z průběhu porodu jsem stihla obrečet ještě před odjezdem na sál. Uklidňovala jsem se tím, že při plánované sekci budu mít jen lokální anestezii, což znamenalo, že se mnou bude moci být na sále manžel a hlavně, že svoje miminko uvidím ihned a ne až po několika dlouhých hodinách. Vše bylo velmi rychlé.“
Tobiášek byl úplně zdravý
Samotný porod byl podle paní Veroniky zvláštní. Připodobnila to k zubaři, kdy víte, že vám něco dělá, ale necítíte nic. „Když jsem ucítila, že se mohu pořádně a zhluboka nadechnout, bylo jasné, že je malý na světě. Asi za vteřinu začal plakat a ukázali mi ho. Byl nádherný a velký. Po ošetření ho odvezli na RES. Vše zvládal krásně, měl jen kyslíkovou masku, aby si mohl přidechovat, a sondu na mléko. Na RES bylo pro mě těžké chodit, prožila jsem tam nejhorší chvíle svého života.“
K tomu všemu Tobík ležel hned naproti lůžku, kde zemřela Lily. Naštěstí tam byl jen pár dní. Velmi rychle se přesunul na oddělení intermediární péče. „Tobiášek se narodil v týdnu 31+1, neměl žádné komplikace a byl úplně zdravý a neskutečně hodný. Každému s úsměvem říkám, že jsem ho dostala za odměnu. V nemocnici jsme zůstali ještě 35 dní, než začal Tobík sám jíst a dokončil 36. gestační týden. Poté nás pustili domů. Dnes jsem šťastná, že mám zdravého a krásného chlapečka a každý den děkuji za to, že ho mám. Když se mě dnes někdo zeptá, kolik mám dětí, vždy odpovím, že dvě…“
Zdroje: redakce, vyprávění paní Veroniky, Nedoklubko
