/KOMENTÁŘ/ Jedná se o jednu z nejkontroverznějších postav české kinematografie. Lidé jeho filmy milují nebo nenávidí, opovrhují jimi, či se u nich popadají za břicho. Filmový režisér Zdeněk Troška, který v polovině května oslaví 70. narozeniny, dokonale vystihl ty nejhorší české vlastnosti, aby je zabalil do vulgarismů, humoru a ideálně prostředí české vesnice či maloměsta. Jeho dílo má však při hlubším pohledu i jisté kvality.
Podceňovat schopnosti filmového režiséra Zdeňka Trošky se nevyplácí. Stačí na úvod podotknout, že vystudoval prestižní francouzské Lycée Carnot v Dijonu a následně absolvoval hranou režii na pražské FAMU. Zdeněk Troška tak není amatér, ale erudovaný řemeslník, který se ve své tvorbě zaměřil na žánry a komedie, co oslovují lid. Ne nadarmo se pokusil v českém rybníčku vytvořit komedie podobné úrovně, jako byly Maléry pana účetního či série s legendárním Louisem de Funesem. Tak vysoko však Troška nedoskočil. Laťku si totiž kolikrát nasadil až příliš nízko.
Kromě dlouhé řady vděčných pohádek má za s sebou hlavně veleúspěšnou trilogii Slunce, seno, kde nekriticky zmapoval svůj rodný kraj jižních Čech. Vesnice Hoštice tak má hned dvě osobnosti, které zná každý. Zpěváka Michala Tučného a režiséra Zdeňka Trošku. Kde hledat kontroverzní polohu jeho tvorby a proč je trnem v oku filmových kritiků?
Divácké galeje
Jen těžko bychom hledali od osmdesátých let filmového tvůrce, který tak masivním způsobem oslovil a ovlivnil českou kulturu, byť spíše v tom negativním slova smyslu. Většina jeho snímků trhá rekordy návštěvnosti a jako málokterý autor si dokáže jeho film vydělat nemalé množství peněz. Obrovská návštěvnost a komerční úspěch patří k jeho předním dovednostem.
Vše vychází z podstaty témat a prostředí, které si pro své filmy vybírá. Zaručeně nejúspěšnější je trilogie z jeho rodných jižních Čech Slunce, seno. Dokázal zde vytvořit až postmoderní guláš lidové zábavy. Erotika, hrubiánství, závistivost, klepy a povrchní humor vlastně v mnohém věrně odráží charakter vesnické společnosti. I proto jsou jeho filmy tak divácky úspěšné. Nekritický pohled na negativní české vlastnosti jsou přijímány s hurónským smíchem.
Kdo si myslel, že podobný přístup už nelze posunout v absurdním rozměru dál, se pekelně plete. Zdeněk Troška totiž na přelomu roku 2000 přišel s novou trilogií, která potvrdila jeho roli lidového baviče a strašáka filmových odborníků. Trilogie Kameňák byla postavena na zcela jednoduchém konceptu.
Obyčejné postavy v hlavní roli s nešikovným policistou vypráví zcela bezvýznamný příběh. Kde je však kouzlo, kterým Troška zaklel tisíce lidí v přeplněných kinech a před televizní obrazovkou? Všichni si během filmu vyprávějí vtipy. Zajímavý nápad však upadá do podprůměru kvůli tomu, že se jedná většinou o humor pokleslý.
Korunu své lidové tvořivosti na filmovém plátně nasadil české kinematografii další neuvěřitelnou trilogií Babovřesky. Kdo neviděl, ať u toho zůstane. To, co bylo možné ještě s přivřeným okem sledovat u Slunce, seno, se v tomto případě proměnilo ve filmový a kulturní zločin. České hvězdy showbyznysu se na vesnici Babovřesky předhánějí v trapnosti a pod rouškou obyčejné komedie pro obyčejné lidi se divák ocitá v kulturním pekle. Dílo Zdeňka Trošky má však i svoji druhou stranu mince.
Muž s vyznamenáním
Při pohledu na tvorbu Zdeňka Trošky je však patrná i poněkud jiná a dokonce koukatelná tvář jeho tvorby. Kromě toho, že má ve svém životopisu spolupráci s Národním divadlem, kde inscenoval Verdiho operu Don Carlos a pouští se i do režie muzikálů jako například v divadle Kalich, světlejší okamžiky najdeme také ve filmové tvorbě.
Svoje nepopiratelné schopnosti projevuje především na poli pohádkové tvorby. Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí a O princezně Jasněnce a létajícím ševci relativně vkusně navazují na hlubokou tradici československé pohádkové tvorby. Byť se v mnoha momentech neubrání lacinému klišé či kýči, je to vedle snímku jako Babovřesky a Kameňák úplně jiná úroveň.
Samozřejmě i zde si Troška neodpustil šlápnutí vedle. Pohádky Nejkrásnější hádanka, Strašidla či Zakleté pírko už svojí technickou kvalitou i poněkud lacinějším příběhem zapadají spíše do programu televize v době, kdy je slunečný víkend a většina lidí tráví čas v přírodě.
Zdeněk Troška je přes svoji rozporuplnost velmi zajímavou kulturní složkou naší moderní historie. Jeho filmová tvorba zdejší mentalitu vystihuje a ovlivňuje mnohem víc, než by se dalo na první pohled soudit. Bývalý prezident Miloš Zeman tento lidově vděčný příspěvek do českého umění nepřehlédl. A tak se Troška může pyšnit medailí Za zásluhy, kterou z jeho ruky získal v roce 2017.
– autorem komentáře je redaktor David Koudelka –
