Jednalo se jednu z nejzásadnějších bitev druhé světové války. Současný Petrohrad byl z hlediska strategie důležitým bodem na mapě pro potenciální úspěch nacistického Německa a operace Barbarossa. Průmyslové centrum Sovětského svazu s obrovským přístavem se tak během několika měsíců stalo jedním z nejhorších míst, kde smrt čekala na každém rohu.
Druhé největší město Sovětského svazu se stalo terčem dobývání ze strany nacistického Německa poprvé 8. září 1941. Jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války v podstatě pomohla rozhodnout, že Adolfu Hitlerovi se nepodaří naplnit šílené plány na ovládnutí celé Evropy.
Leningrad byl totiž jedním z nejdůležitějších průmyslových center se základnou Baltského loďstva a zcela zásadní komunikační uzel pro východní Evropu. Nebylo tak překvapením, když se v rámci operace Barbarossa Hitler a jeho vojska zaměřili právě na město, kde v roce 1941 žilo přes tři miliony obyvatel.
Krutost následujícího obléhání dokresluje fakt, že v roce 1944 bylo v Leningradu téměř o milion obyvatel méně. Hlad, bída a smrt byla pro zdejší obyvatele každodenní starostí. Proč se vše pokazilo a kdy zasvítila pro leningradské občany naděje na změnu?
Klíčové místo na mapě
Přijít o Leningrad během druhé světové války by znamenalo zásadní zlom ve vývoji celé Evropy. Vzhledem k tomu, že se zde vyráběla ocel, lokomotivy, ale také se jednalo o strojírenské a elektrotechnické centrum Sovětského svazu, byla by jeho ztráta fatální.
Zadání německých jednotek bylo jasné. Obsadit město jedním úderem. Cíl se nepodařil, a tak nacisté museli dobře opevněný Leningrad obléhat. Ani tento strategický úkrok stranou však nebyl efektivní. Některé zásobovací trasy se nepodařilo získat pod kontrolu. Života schopný byl Leningrad hlavně díky tzv. ledové silnici, která vešla do paměti národa jako Cesta života, nebo o sovětské zásobování přes Ladožské jezero.
I díky tomu se z této vojenské bitvy stalo jedno z nejkrvavějších obléhání v dějinách lidstva. Obrovské ztráty na životech přicházely z obou stran. Umírali sovětští a němečtí vojáci a k tomu o život v důsledku hladu vojenských intervencí přišlo o život téměř milion obyvatel, a to zejména v zimě roku 1941 až 1942. V roce 1943 se podařilo město evakuovat, což zajistilo alespoň změkčený dopad už tak brutální civilizační tragédie.
Smrt na každém rohu
Obležení Leningradu se definitivně zhroutilo v roce 1944. Nacisté tak zoufale “šikanovali” sovětské město téměř 900 dní. Hitler během obléhání používal všechny možné způsoby, jak dosáhnout vytouženého cíle, takže třeba během jednoho dne dostalo rozkaz zaútočit až 1 000 bombardérů najednou.
I když do města nacističtí vojáci nepronikli, v důsledku obléhání zemřelo přes půl milionu civilistů. V nejhorších časech se potravinové příděly ztenčily na nesmyslných 250 gramů chleba pro dělníky a techniky a 125 gramů chleba pro úředníky, rodinné příslušníky a samozřejmě také děti. Hlad se tak stal krutou zbraní v ruce nacistické blokády města. Přelomovou a krutou zimu se město muselo dokonce obejít bez elektrického proudu. Energií byly z nuzných zdrojů poháněny nemocnice, palác Smolnyj a pekárny.
Obyvatelé tak běžně umírali hladem a únavou cestou do práce, ale také v důsledku kruté zimy pro nedostatek dřeva a uhlí, kterým by si mohli zatopit. Nacistický plán dobýt Leningrad však nikdy nevyšel. Původně se mělo tímto krokem odzbrojit více jak 40 sovětských divizí, pro které se ve městě vyráběly zbraně.
Jedním ze zlomů obléhání Leningradu zahrál také fakt, že se Sovětům podařilo položit kabel na dno Ladožského jezera, který město propojoval řeku Volchov, kde byla nezničená vodní elektrárna. Tzv. Kabel života zahrál praktickou a psychologickou rolí ve vývoji tohoto brutálního konfliktu.
Jednalo se tak o kruté dílčí vítězství Velké vlastenecké války a začátek tvrdého pádu nacistického vojska, které na začátku roku 1944 začalo počítat první, ale zcela zásadní ztráty.
Zdroje: dokumentární film Blokáda Leningradu, Česká televize (Velká vlastenecká válka: Blokáda Leningradu)
