Když zemřel Václav Havel, tak občany bez rozdílů politické příslušnosti a názorů spojil stejný pocit smutku. Národ v té chvíli pravděpodobně naposledy stál jednotný a ti, kteří nemohli přijít Havlovi na jméno, uctili památku alespoň tichou pietou. Dnes je společnost rozdělena a z politiky definitivně vymizelo to vzácné, co do ní nezapomenutelná osobnost naší historie přinesla. O co přesně šlo?
K osobnostem, jako je Václav Havel, patří lehké zbožšťování a stejně tak z druhé strany démonizace. Jsou to hybatelé dějin, kteří stojí na stupínku, pod kterým se tísní davy, které tleskají, aby o několik let později někteří z nich zklamaní z nenaplněných ideálů nemohli svému „vůdci“ přijít na jméno. Z člověka se stane symbol. Pravda, láska, lež, nenávist. Vyberte si. Čím byl pro vás Václav Havel?
Vlastnit svého Havla
Václav Havel z politiky odešel de facto v roce 2003, kdy skončil prezidentský mandát. Jeho přítomnost však tehdy stále udržovala určitou garanci autority, která stručně popsala v několika větách problémy občanské společnosti.
Národ si zvykl vlastnil svého Havla a s ním i svůj kousek pravdy a lásky. Odpůrci se zase uspokojili s možností vkládat do bývalého prezidenta svoje lidské neúspěchy v novém systému bez železné opony.
Listopadová pohádka se v devadesátých letech postupně měnila v tvrdou realitu a ti, kteří neuspěli, často hledali důvody selhání ve vyšší moci, kterou přece vedl ten, jehož fyzickou podobu ještě před revolučních časech jen málokdo znal.
Intelektuálové a undergroundové máničky v čele s Havlem dobyli Pražský hrad a konzervativní voliči komunistické strany museli s nechutí sledovat obrázky vystřižené jako z apokalypsy. Takových vystrašených občanů stále přibývá a dnes uspokojeni svým Zemanem hledají způsoby, jak se s listopadovým traumatem vyrovnat v internetových diskuzích.
Dnes se tak lidé, jež ctí myšlenky Václava Havla, musí smířit s několika hanlivými novotvary českého jazyka. Kdo je vlastně sluníčkář, pravdoláskař, havloid? A je to opravdu nadávka.
Smrtí vše nekončí
U velkých osobností je úmrtí jen krokem k nesmrtelnosti a Václav Havel není výjimkou. Divadelní hry, eseje, články, projevy, film, video záznamy – to všechno tvoří bohatý balíček, kde lze vyčíst, slyšet a vidět humanistické a filozofické myšlenky muže, který stanul v čele nově se formující společnosti.
Když se s ním jen pár dní před odchodem z fyzického světa přiletěl rozloučit samotný Dalajláma, bylo jasné, že odejde opravdová persona světového rozměru.
Po jeho smrti vzplanuly svíčky a lidé projevili touhu nezapomenout. Čas však léčí smutek a dnes je společnost zcela jiná než ta, kterou Václav Havel opouštěl. Jak kdyby jeho humanistické myšlenky odešly s ním. Petr Pavel může být nadějí. Zatím ji ale nenaplňuje, nespojuje.
Nebylo by objektivní vše, za co má Václav Havel zodpovědnost, proměnovat ve chvalozpěvy. Ale kultura jednání, úroveň vyjadřování a boj o hodnoty lidských práv, nehledě na velikost nepřítele, je v dnešní realitě v hlubokém zapomnění.
Politické autority do veřejného prostoru vypouštějí jedy vulgarity a nenávisti. Záměrné dezinformace a šíření strachu jsou směšně demonstrované poklonkováním státům, jako je Čína nebo Rusko. Kde je názor, kde je autonomie?
Nový Havel
Žijeme v době, kdy se dříve nedotknutelné demokratické myšlenky stávají hračkou jednotlivých politiků, kteří se s úsměvem na rtech baví, jak jeden na druhého vyzráli. Miloš Zeman do funkce prezidenta přinesl pachuť, zmar.
Po jeho smrti vzplanuly svíčky a lidé projevili touhu nezapomenout. Čas však léčí smutek a dnes je společnost zcela jiná než ta, kterou Václav Havel opouštěl. Jak kdyby jeho humanistické myšlenky odešly s ním. Petr Pavel může být nadějí. Zatím ji ale nenaplňuje, nespojuje.
Vzdálené jsou hodnoty, které přesahují dnešek. Do projevů a veřejných vystoupení se hodí jen to, co lidé chtějí ve svém zatemnělém strachu slyšet. Ta odvaha říct, že „Naše země nevzkvétá!“, ta pevnost přesvědčení, že „Jakožto Čech, jsem i Evropanem,“ tady chybí.
Ono, ale není ani tak potřeba, aby se narodil nový Havel. Stačí totiž klidně i s kritikou a nesouhlasem poctivě vzpomenout, jaké štěstí tento národ měl, když jeho hlavním reprezentantem byl někdo, kdo hleděl na hodnoty, nikoli na bonmoty.
Zdroje: hrad.cz, vaclavhavel.cz, redakce
