Nenajde se mnoho lidí, kteří by i dnes neznali alespoň jednu píseň Karla Kryla. On však nebyl jen písničkář, ale hlavně hlas protestu v těžkých dobách komunistického útlaku. Muž, který i po nedobrovolné emigraci bojoval za lidská práva a morálku písní a textem, byl po revoluci jako zvadlá květina.
Dva Karlové zpívají českou národní hymnu na balkóně Melantrichu. Jeden symbol vzpoury a boje proti komunismu a druhý, který zpíval bez problémů i za minulého režimu. Podivná konstelace pěveckých hvězd na porevolučním nebi, jak kdyby předpověděla, jaká role Karla Kryla v novém, svobodném Československu čeká. Pouze symbolická.
Už neryjeme držkou v zemi
Doba plná naděje a nového začátku vlila optimismus do žil celé společnosti. Hranice se otevírají a ostnaté dráty už jsou minulostí. Dobří holubi se vracejí domů. Nedobrovolná emigrace postihla několik umělců, kteří byli pro komunistický režim hrozbou, na kterou tvrdé výslechy neplatily. Šikana vlastního národa jim v podstatě nedala na výběr. Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Karel Kryl byli jedni z mnoha vypuzených… Jejich návrat byl živým důkazem toho, že svět se opravdu mění. Někteří z nich se vrátili s výstrahou a očekáváním, že pomohou jinak než jen písničkou.
Hlas Svobodné Evropy
Karel Kryl nebyl jen protestním písničkářem a básníkem. Z emigrace v Mnichově vysílal jako redaktor Svobodné Evropy, ale nikdy nepsal politické komentáře. Situaci jen glosoval, jak bylo jeho zvykem, velmi zpříma. Do programu se občas propašovaly jeho písně a osobnost za železnou oponou byla důležitým prvkem společenského protestu. Když se Kryl mohl vrátit, také zpočátku nasál pozitivní euforii, ale velmi rychle ho to přešlo.
Symbolické smíření
Hymna v podání Karla Kryla a Karla Gotta je v lecčem dodnes velmi symbolická. Mělo jít o princip smíření emigrace, disidentství a kolaborace. Nechtěně z toho však vznikl absurdní obraz toho, že demokracie naší země a směr, kam chce směřovat, je polovičatý. Obrovskou ránou do srdce Karla Kryla bylo, že tím jeho role na porevoluční politické proměně skončila. Václav Havel a Občanské fórum osobnost Karla Kryla nepustila ke stolu. Zjednodušeně řečeno byl pověřen pouze zpěvem. On se však cítil velmi dotčen a nedoceněn. Měl touhu předat zkušenosti ze svobodného západního Německa, ale nebylo mu to umožněno.
Kryl v podhradí
Tak zůstal hlas protestu mimo hradní kanceláře a navázal na to, co dělal celý život. Pustil se do nelítostné kritiky politického vývoje. V porevolučních časech se jeho negativní rétorika zdála být jen frustrovanou reakcí na fakt, že byl opomíjen. Ale netrvalo dlouho a to, na co upozorňoval, se začalo naplňovat. Jeho přímá povaha byla pravděpodobně dílem jeho izolace. V kruzích diplomacie a vysoké politiky pro podobné realisty nebylo místo.
Nikdo v době nové svobody nestál o kritiku a přitom jí bylo nejvíce potřeba. Karel Kryl to věděl. Ale nemohl zapřít ješitné zklamání, že odměnou za celoživotní boj proti režimu bylo pouze opomíjení. Vrcholem jeho zloby a možná i zdravotního zlomu bylo rozdělení Československa. Karel Kryl zemřel v roce 1994 v Mnichově. Jeho pohřbu se účastnilo něco přes čtyři tisíce lidí, kteří chtěli vzdát hold jeho památce. Klášter na Břevnově takovému počtu lidí nestačil a mnoho z nich muselo čekat venku. Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha.
Zdroje: ceskatelevize.cz, citarny.com, rozhlas.cz
