Tolik, kolik toho stihl Zdeněk Štěpánek za svůj život, často nestihne ani několik generací jedné rodiny. Nespočet životních peripetií a zlomů, vrcholů a pádů se naplno projevovalo v jeho geniálním herectví a hlavně neodolatelně melancholickém hlase.
Umělecký talent měl v krvi. Jeho dědeček byl dramatikem a ředitelem Stavovského divadla. Otec Vincenc, byť ředitel lihovaru, tak také proslul jako skvělý zpěvák s obrovským hudebním nadáním, kdy ovládal až čtrnáct hudebních nástrojů. Vlohy pro umělecké řemeslo se začalo projevovat brzy a již v sedmnácti letech opustil domov, aby kočoval s divadelní společností. O dva roky později narukoval do první světové války.
Neuvěřitelné příběhy
Osudy dobrého vojáka Štěpánka by jistě vystačily na jednu dobrodružnou knihu. S plukem polských hulánů kličkoval mezi životem a smrtí. Přežil útok jízdní patroly, která pod ním zastřelila koně, odolal zajetí a věznění v kyjevské pevnosti, odkud byl zachráněn a pak se protloukal kyjevským podsvětím, kde znovu začal hrát divadlo.
Později se připojil k československým legiím, aby se prostříleli do Vladivostoku, protože prchali před novým bolševickým režimem. Zde se stal členem Divadla prvého Jana Husa, což bylo československé divadlo armády v Rusku.
Hvězda jeviště i filmu
Návrat z fronty byl zpočátku v jeho divadelní kariéře složitý pro jeho ruský přízvuk. Toho se však velmi brzo zbavil a stal se členem Divadla na Vinohradech. Zde začala zářit jeho hvězda naplno. V roce 1925 byl po premiéře Cyrana vytleskán diváky rovnou dvaadevadesátkrát.
Postupně se portfolio divadelních rolí rozrůstalo a Štěpánek svůj herecký um předváděl i na prknech Národního divadla a na stříbrném plátně. Zpočátku byl obsazován i v němé éře filmu, ale naplno se jeho ojedinělé charisma projevovalo se zvukovou stopou. Kritici mu sice vyčítali divadelní manýry, ale ta opravdu tvrdá kritika měla teprve přijít.
Zneužitý „kolaborant“
Když se o nás bez nás rozhodlo roku 1938 v Mnichově, byl už Zdeněk Štěpánek hvězda první kategorie. Miláček publika byl zneužit pro čtení toho nejtěžšího textu v životě, aby národu oznámil, že de fakto přestal existovat. Sám se k této bolestné chvíli vrací ve svých pamětech. Pro slzy nemohl pokračovat, a tak musel šéf tiskového odboru Zdeněk Schmoranz text dočíst za něj. Symbolická událost jak kdyby odstartovala nejtěžší období Štěpánkova života.
Pod hrozbou smrti pak přečetl v rozhlase prohlášení, které jasně odsuzovalo atentát na Heydricha, a slíbit loajalitu Třetí říši. Po druhé světové válce se jeho život a činy za Protektorátu sečetly v procesu, kde byl viněn za kolaboraci.
Kromě zmiňovaných projevů mu bylo vyčítáno, že se scházel s okupanty. Vítal Josepha Goebbelse ve filmových ateliérech na Barrandově nebo děkoval K. H. Frankovi za přijetí na večírku v Rudolfinu. Traduje se však historka, kdy mu při podání ruky naopak česky sdělil, že by Němci mohli přestat se žaláři, koncentráky a šibenicemi.
Očištění
Dva roky trvalo, než si získal zpět přízeň publika, které ho v rámci obžaloby v nenávisti zavrhlo. Stal se koncentrací svědomí, ale dopadl lépe než takový Vlasta Burian. Zdeněk Štěpánek se totiž vrátil na scénu, aby se v hlavních rolích budovatelské kinematografie představil jako Jan Hus nebo Jan Žižka ve velkofilmech Otakara Vávry.
Jeho život skončil na velmi nečekaném místě. V malostranské hospůdce U Tří pštrosů si dal své poslední pivo, kde náhle mrtev padl k zemi. Za jeho jménem zůstalo mnoho příběhů, mnoho excelentních divadelních výkonů, filmových rolí a nespočet nelehkých situací, které mu váha jeho osobnosti kladla do cesty.
Zdroje: csfd.cz, Česká televize, rozhlas.cz
