Narození a smrt. Dvě pevné a jisté hranice života, a nebo jenom epizoda v mnohem delším příběhu, za jehož hranu jen prostě nejsme schopni vidět? Otázka posmrtného života je tématem téměř každého náboženství, ale v moderním světě, kde vládne věda, jde čistě o víru než o podrobně popsanou hypotézu. Existují ovšem teorie, které naznačují, že ani lékaři a vědci nemohou o smrti jako posledním stadiu života naší duše hovořit s jistotou.
O tom, že jednoho dne vyhasne život z našeho těla, není pochyb. Spirituální rozměr života ovšem otevírá mnoho jen těžko řešitelných otázek. Co je duše a umírá společně s tělesnou schránkou? Lidé, kteří opírají své bytí o náboženskou víru, nepochybují.
Je ovšem podle zaznamenaných zkušeností možné nahlodat i ty, kteří mají jako jediný kompas našeho bytí ve vědeckém bádání? Dle všeho ano, ale rozhodně se nejedná o úkazy, které mají sloužit jako argument, jež podporuje nějakou konkrétní víru. Pojďme si projít, s jakými skutečnostmi se setkali samotní lékaři a vědci, aby znovu otevřeli fascinující téma života po životě…
Klid a mír, ale žádný tunel světla
Vše se zdá na první pohled logické. Přestane tlouct srdce a do několika vteřin tím pádem vypovídají službu všechny ostatní pro život důležité orgány v čele s naším mozkem. Ten se po kolapsu srdce vypíná už po 20 až 30 sekundách. Jak je tedy možné, že existuje velký počet pacientů, kteří prožili klinickou smrt a po “znovuzrození” vypráví reálné zážitky, kdy viděli sebe mimo své tělo, jak lékaři bojují o jeho život? Když se vypne mozek, nemůže přece fungovat vědomí, řekl by si každý.
Zde se ovšem otevírá jen málo prozkoumaná vrstva toho, čeho je naše tělo a vědecky komplikovatelně pojmutelná duše schopná. Kolem 40 % lidí, kteří zažili zástavu srdce, má zážitky z pohledu vnějšího pozorovatele vlastního umírajícího těla. Z 2 000 dotázaných pro studii pro univerzitu v britském Southampton 35 % lidí hovořilo o tom, že se zpomalil nebo zrychlil čas, a dalších 20 % lidí se zástavou srdce a prakticky klinickou smrtí zase pocítili výrazný klid a mír.
Zažitý mýtus o pádu do neznáma a velkém světelném kuželu nezmínil téměř nikdo z dotázaných. O tom, jak složité je v současné medicíně otevírat a studovat toto téma, je ovlivněné velkým počtem medikamentů, které lidé, jež bojují o život na smrtelné posteli, musí kvůli bolestem spolykat.
Buňky umírají postupně
V souvislosti s britskou studií se také akcentuje fakt, že mozek sice přestává fungovat v řádu vteřin, ale buňky jako takové s tělem odumírají podstatně pomaleji. Podobně záhadný je i posmrtný život našich genů, kterým také trvá mnohem déle, než by se dalo předpokládat. Některé se uzavírají postupně, a tak se otevírá neprobádané téma. Má tento pomalejší proces umírání nějaký vliv na naše vědomí a odcházení duše z těla?
V tuto chvíli je zcela přirozené, že jediným objektem ke studiu jsou přeživší klinické smrti. Velmi zajímavou zkušeností mediků je také událost u čtyř pacientů. Jejich mozky totiž ještě deset minut po smrti vydávaly delta vlny, byť nereagovaly zornice a nebylo možné jim nahmatat puls. Jak se tedy z několika málo výzkumů zdá, naše vědomí neumírá společně s tělem. Život po smrti je tak stále velmi otevřenou otázkou, na kterou sice neznáme odpovědi, ale popsané zkušenosti hovoří o tom, že je třeba počítat s mnohem komplikovanějším procesem odcházení, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zdroj: sciencealert.com, southampton.ac.uk
