Česká královna Marie Terezie je většinou vnímána jako pozitivní historická postava. Zcela rozdílný názor by jistě měla židovská obec. Ta se totiž v roce 1745 po vynesení jejího dekretu musela nuceně stěhovat. Proč byl tento nápad nelidský a hlavně zcela nesmyslný?
Židovské obyvatelstvo to v Evropě nemělo nikdy lehké. Pověst národa, který nechal ukřižovat Ježíše Krista, byl posunut na okraj společnosti. Zákony jim neumožňovaly obhospodařovat půdu a v mnoha zemích byli nuceni nosit speciálně označený oděv. Nejčastěji se věnovali finančním službám a i díky tomu byli častým terčem nechutných pogromů.
Šikana monarchie
V 18. století bylo v českých zemích pravděpodobně nejvíce Židů v Evropě. Vznikaly tak další zákony, které by omezovaly jejich expanzi. Prvním zásadním dekretem byl tzv. numerus clausus, který určoval limit židovských rodin na českém území.
Ženit se mohli pouze prvorození, pokud další z nich toužili založit rodinu, musel se přestěhovat do Polska či Uher. Vše ovšem zradikalizoval nekompromisní dekret Marie Terezie.
Pojďte zpátky
V roce 1744 a 1745 Marie Terezie vypověděla z jednotlivých zemí koruny české všechny osoby židovského původu. Ty se navíc nemohly usadit v žádné jiné zemi habsburské monarchie. Z Prahy byly nuceny odejít do tří měsíců a z celé země do půl roku.
Dlouho netrvalo a Marie Terezie uznala svou chybu. Po třech letech byl evidentní radikální úbytek příjmů z daní, a tak byl dekret odvolán. Židé se mohli do Prahy a jiných měst koruny české vrátit. Museli však platit novou toleranční daň. Na reformy jejího syna Josefa II. si museli ještě několik let počkat.
Na tomto zvláštním jednání Marie Terezie je však dokumentovaná důležitost židovské obce, která byla konkrétně v českých zemích hluboce zakořeněná, o čemž svědčí i současné památky Prahy na Starém Městě.
Zdroje: stoplusjednicka.cz, cuni.cz
