Karel Čapek se Nobelovy ceny za literaturu nikdy nedočkal, a to byl nominován rovnou sedmkrát. První Čech, který tuto prestižní cenu získal, byl vědec Jaroslav Heyrovský, který proměnil až svou osmnáctou nominaci. Muž, jenž se zasloužil o proslavení Československa a hlavně provedl revoluci v chemickém oboru, byl ztělesněná skromnost. Jaké těžké zkoušky musel překonat?
Termín polarografie by neexistoval, nebýt Jaroslava Heyrovského. Použití rtuťové kapkové elektrody pomáhá rozpoznat složení i těch úplně nejslabších roztoků. Analytická metoda měla obrovský vliv na vývoj tohoto oboru ve dvacátém století.
Zcela zaslouženě byl za svoji práci v roce 1959 oceněn Nobelovou cenou za chemii. Kromě svých vědeckých kvalit byl Jaroslav Heyrovský zcela unikátní osobností, které se za život nevyhnuly těžké životní zkoušky. O jakých je řeč?
Nobelova cena českých rodáků
Kromě Heyrovského získal tuto prestižní cenu ještě básník Jaroslav Seifert. Hned několik dalších osobností s českým občanství však bylo této ceně velmi blízko. Ať už šlo o zmiňovaného Karla Čapka či bývalého prezidenta Václava Havla, o kterém se uvažovalo v rámci Nobelovy ceny za mír.
Rodáků z naší země s Nobelovou cenou je však mnohem víc. Roku 1905 ji získala vůbec první žena Bertha von Suttnerová, která se narodila v Praze. Dalšími byli pražští rodáci s americkým občanstvím manželé Carl Ferdinand Cori a Gerta Coriová, jež získali ocenění za fyziologii a lékařství. Zatím poslední rodák z Čech je plzeňský Peter Grunberg. Tento Němec získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 2007.
Heyrovský vědcem
Významný český vědec získal své vzdělání nejprve na Universitě Karlově a následně získal bakalářský titul na University College London, kde se začal zabývat fyzikální chemií. Během první světové války sloužil jako zdravotník v Innsbrucku a po válce už načal svoji kariéru jako pedagog na Universitě Karlově, kde se roku 1926 stal profesorem.
Svou revoluční techniku objevil již v roce 1922 a s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který všechny hodnoty a informace ze zkoumaného roztoku zaznamenával. Asi nejtěžší období zažíval během a po druhé světové válce.
Přestože byli za protektorátu univerzity uzavřeny, Jaroslav Heyrovský mohl pracovat dál. Povolení k vědeckému výzkumu bylo důvodem k obvinění z kolaborace, kterému se musel bránit po skončení války. Nikdy se mu nic podobného neprokázalo.
Kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali Heyrovskému vstup do fyzikálně-chemického ústavu a o jeho osudu měla rozhodnout přírodovědecká fakulta. Ta Heyrovskému nařídila, aby odevzdal klíče od fakulty a vzápětí vznikla vyšetřovací komise.
Na jeho stranu se postavilo mnoho kolegů a žáků. Jeden z velkých problémů, který musel Heyrovský vysvětlovat, bylo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. To však obhajoval členstvím v mnoha jiných organizacích, jako byly Americký ústav, English Grammar School, British Society atd.
Heyrovský kolaborantem
Česká akademie věd a umění po něm následně vyžadovala omluvu, což Heyrovský odmítl a dokonce se vzdal svého členství, ale koncem roku 1946 nakonec došli ke kompromisu. Významný český vědec nakonec v dopise připustil, že mohl jednat jinak.
Vše nakonec vysvětluje těmito slovy: „Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné z hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné, a mrzí mne, že jsem tak jednal.”
Vědec zanícený do své práce tak nakonec setřásl nelichotivou nálepku kolaboranta a svého génia mohl nadále rozvíjet. To vygradovalo nakonec právě velkolepým úspěchem v roce 1959, kdy získal zmiňovanou Nobelu cenu za chemii. Tu převzal se vší skromností.
Zdroje: Národní technické muzeum, Česká televize
