Vraťme se na úplný počátek. Někde tam se nacházejí kořeny střetu, který se odehrával v době, kdy Britové dostali od Společnosti národů (později známé jako OSN) mandát spravovat území a zajistit mír v nepokojném regionu.
Britský mandát Palestina – toto nové uskupení vzniklo po první světové válce jako důsledek pádu Osmanské říše. Mezi hlavní cíle britského mandátu patřilo napomoci při realizaci Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“. Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma, stane součástí židovské národní domoviny.
Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině z roku 1925. Za podpory britské mandátní správy pak došlo k masivnímu židovskému přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu v tomto regionu. V roce 1929 došlo na území Palestiny k velkým arabským nepokojům, jejichž výsledkem bylo několik stovek mrtvých. Největší násilnosti se odehrávaly vůči židovské komunitě v Hebronu.
Kvóty pro uprchlíky
V letech 1936–1939 pak následovalo velké arabské povstání, při kterém Arabové dočasně ovládli značnou část mandátu. To vedlo Velkou Británii k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce 1939 se Velká Británie pokusila revokovat memorandum a tím zastavit proud uprchlíků, což však bylo stálým mandátním výborem Společnosti národů odmítnuto.
Zavedla však následně kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Tento čin se však tváří v tvář přicházející druhé světové válce a holocaustu ukázal jako fatální rozhodnutí a pro evropskou židovskou populaci jako rozhodnutí katastrofální.
Klid? Jen velmi vzdáleně
Po skončení války se situace zdánlivě navrátila k předválečnému stavu. Sionisté požadovali uvolnění židovského přistěhovalectví, Arabové naopak zakročení proti sionistickým aspiracím. Velká část sionistického hnutí se Brity cítila podvedena, neboť doufala ve změnu jednání poté, co židovští dobrovolníci bojovali v britské armádě. Ve snaze přimět Brity k řešení se radikálnější křídlo Hagany (podzemní židovská vojenská organizace) uchýlilo k formě ozbrojeného teroristického odporu vůči Britům.
Společně ještě s dalšími jednotkami provedli 1. listopadu 1945 takzvanou Noc vlaků, při které způsobili kolaps železniční dopravy v celém mandátu. Hagana provedla sérii sabotáží po celé Palestině, což vyprovokovalo britský zátah v sobotu 29. června 1946 („Černá sobota“), během kterého bylo zatčeno mnoho členů Hagany. Do protibritského tažení se zapojil i Menachem Begin, pozdější izraelský premiér. V reakci na tento zátah se Begin rozhodl k nezávislé akci, kterou se stal útok na hotel King David, při kterém bylo vyhozeno do vzduchu celé jedno křídlo hotelu, v němž sídlil odbor kriminálního vyšetřování. Útok si vyžádal 91 obětí – Britů, Arabů a Židů. Rozsah a síla útoku na hotel King David byly jedním z hlavních důvodů, proč Britové složili svou správu nad mandátem a předali věc k rozsouzení nově založené OSN.
Další nepokoje, mír a zase nepokoje
Dne 13. května 1947 byla Valným shromážděním OSN ustavena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP). Tu tvořili zástupci Austrálie, Československa, Guatemaly, Jugoslávie, Indie, Íránu, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye. Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. Dne 13. října 1947 toto doporučení podpořil také Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny.
Dne 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl arabský stát zaujímat 7200 km² (s počtem obyvatel asi 800 tis. Arabů a 10 tis. Židů), židovský pak 8800 km² – velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť (s počtem obyvatel cca 540 tis. Židů a 400 tis. Arabů. Jaffa měla patřit k arabskému státu. Jeruzalém s přilehlým okolím tvořil mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory (z důvodu předpokládané vyšší technologické vyspělosti). Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.
Zatímco sionistická organizace plán na rozdělení přijala (byť s nechutí, neboť se vzdávala Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města), arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypálena, propukly v Aleppu v Sýrii, ale i v Adenu v Jemenu. V Palestině vyhlásil Arabský vyšší výbor od 2. do 4. prosince 1947 stávku. Britský mandát Palestina vypršel 15. května 1948. O půlnoci před vypršením Britského mandátu Palestina byla v Tel Avivu slavnostně 14. května 1948 přečtena a podepsána Deklarace nezávislosti Státu Izrael. Nový stát byl vyhlášen pouze na místech přiznaných mu plánem OSN na rozdělení Palestiny. Ostatní místa získal posléze jako důsledek Války o nezávislost, která vypukla den po vyhlášení nezávislosti.
Zdroje: redakce, Prima ZOOM
