Půjčit si imperialistický film. Nebo snad dokonce erotický! To byl sen mnoha lidí, který se rozmachem videopůjčoven splnil. Po sametové revoluci a otevření hranic k nám západní svět chrlil větší či menší braky, po kterých však byl obrovský hlad. Jenomže svět se však mění a kvůli mnoha okolnostem dnes videopůjčoven zůstaly opravdu jenom desítky. Jaký je jejich celý příběh?
Než trh s filmovou distribucí skrze VHS kazety ovládly velké společnosti, existovala jediná možnost, jak si vytoužený americký či erotický film pořídit. Pirátské burzy, trhy a inzeráty nabízely pestrý sortiment a filmy na VHS nebyly výjimkou. Ať už šlo o dovezené snímky ze zahraničí, či nelegální kopie, tak do roku 1991 neexistoval jiný způsob, jak se na západní filmovou kulturu podívat. Tehdy však přišel zlom a český občas si až donedávna neuměl představit město bez své videopůjčovny.
Novinky na trhu
Občané Československa a následně České republiky se k západní kultuře před rokem 1989 dostávali velmi složitě. Samizdat se soustředil většinou na knihy a získat filmy z imperialistických zemí nebylo vůbec snadné. Když se tedy po revoluci otevřel trh, nebyla poptávka pouze po filmových novinkách, ale také po snímcích, které vznikly dávno před rokem 1989. Nabídka tak byla velmi široká a diváci byli zvědaví, jak chutná do té doby zakázané ovoce.
V roce 1991 přichází na naše území společnost Warner home video a sedm dalších menších společností, včetně české Lucernafilms. Neposkvrněný panenský trh s videem měl i svoje z dnešního pohledu úsměvné překážky. Do prvních videopůjčoven přirozeně chodilo velké množství zájemců, jen často nedisponovali videopřehrávačem či nebyli vůbec schopni kazetu přehrát nebo si na ni nahrát svůj oblíbený pořad v televizi.
V prvním roce se tak stávalo zcela běžně, že zaměstnanec videopůjčovny šel se zákazníkem do bytu, aby mu přístroj zapojil a instruoval ho, jak ho má zprovoznit. Když už tedy Češi věděli, jak si film pustit, chtěli si půjčit v podstatě vše, bez ohledu na kvalitu snímku. Některé slavné filmy jako Rocky, Rambo nebo Terminátor znala většina, ale orientovat se v široké nabídce se nikomu ani nechtělo. Buď tedy doporučil zaměstnanec/majitel videopůjčovny konkrétní filmy či žánr, nebo se půjčovalo vše bez ohledu na to, co to je. Samostatnou kategorií přirozeně byly erotické filmy.
Filmy za pultem
Nemyslete si ale, že byly hned první vedeopůjčovny obrovské prostory plné zboží. Na začátku to fungovalo tak, že jste přišli k okénku, řekli název filmu nebo žánr a zaměstnanec začal hrabat v regálech. Když jste měli kliku, snímek našel. Měnilo se to postupně, ovšem k lepšímu.
Najednou si je mohl vzít do vlastních rukou a s klidem si vybrat, co uznal za vhodné. Postupně si lidé stihli osahat filmový průmysl, a tak se výběr nejpopulárnějších filmů omezoval na ty, co přicházely z kina. Kdo tedy nestihl zajímavý snímek v kinosále, mohl si ho pohodlně pustit doma. Lidé si ty nejoblíbenější samozřejmě mohli přímo kupovat či si je sami nahrávat z televize na vlastní VHS. Nic však netrvá věčně.
Smrt videopůjčoven
První zásadní změnou byl přechod z videokazet na DVD. Tento technologický vývoj ještě principu videopůjčoven nikterak neublížil, ba naopak. Princip zůstával stejný, jen platforma se změnila. Existenciální zásah toto podnikání dostalo kolem roku 2010. Filmy na DVD bylo možné za stejnou cenu, jakou stála výpůjčka, kupovat v trafikách a čím dál tím více lidé začali využívat internet.
Zákazník postupně z videopůjčoven zmizel a stal se pirátem, který si oblíbené filmy stahoval z internetu. Provozování podobné prodejny tak přestávalo dávat ekonomický smysl a dnes jich zůstalo opravdu jen minimum. Podobná místa tak v kontextu dnešní doby působí jako procházka do minulosti. V době online streamu, ilegálních úložišť a levné ceně filmů na BlueRay se tak půjčování filmů stalo podnikem minulosti.
Zdroje: redakce, mat.cz, podnikatel.cz, idnes.cz
