Někomu je na světě předurčené jen krátké období života. Jsou však osobnosti, které stihnout být nesmrtelné. Jiří Grossmann patřil k těm nejbrilantnějším humoristům své doby a svou lásku k divadlu dokazoval do posledního dechu.
Jeho poslední vystoupení bylo nevyřčené, ale na první pohled evidentní loučení. Pevná duše plná chytrého humoru se chtěla ještě naposledy nasytit potleskem spokojených diváků.
To se již nepodařilo, protože z jeviště byl Jiří Grossmann převezen přímo do nemocnice, kde o necelý měsíc později umírá. Čím se stal jeden z dua Šimek a Grossmann nezapomenutelným a proč o své nemoci nikomu nesvěřoval?
Talentovaný bohém
Již v mládí se Jiří Grossmann profiloval jako velký hudební talent. Ovládal hned několik hudebních nástrojů a vzhledem k tomu, že se narodil do rodiny divadelních ochotníků, tak se zdálo, že cesta k umělecké dráze je lemována bez překážek.
Osud si však s životem umí vždy zajímavě pohrát. V první řadě si rodiče přáli, aby mladý Jiří poctivě studoval, a tak skončil na Stavební fakultě ČVUT. Přístup k výuce byl tristní a Grossmann se raději oddával bohémskému životu.
Přehlížená ČVUT ho však propojila s budoucím kolegou Miroslavem Šimkem. Ten ve stejné době studoval pedagogickou fakultu. Vznikl tak divadelní klub Olympik a mladíci se stejným smyslem pro humor mohli začít budovat zcela odlišnou kariéru, než byla dráha architekta a učitele.
Osudová vojna
Rozvoj jejich suchého a inteligentního humoru přerušil nástup na vojnu. Při druhém roce služby zažádal Grossmann o přeložení do Ruzyně, aby byl ve stejném útvaru jako Miroslav Šimek.
Očekávaná změna však měla nakonec radikálnější konsekvence. Banální prohlídka u lékaře odhalila podezřelou bulku na krku. Zjištění bylo šokující. Jednalo se o Hodgkinovu chorobu. Jiří Grossmann byl z vojny propuštěn s vědomím, že v jeho těle je v té době ještě nevyléčitelná choroba.
Zajímavosti je, že již ženatý Grossmann se o tuto informaci se svojí družkou nepodělil. Po čtyřech letech manželství přišel rozvod a Grossmann si začal užívat poslední léta svého života. Bez sebelítosti a s tajemstvím se nepříznivému osudu postavil s humorem. Kariéra byla na vzestupu.
Semafor!
Divadelní klub Olympik byl Šimkovi s Grossmannem pomalu malý. Jejich absurdní povídky a hudební talent Jiřího Grossmanna je nakonec dostalo na vrchol tehdejší kulturní scény. Jiří Suchý jim dal příležitost v divadle Semafor.
Grossmann se do československé hudební scény zapsal hned několika texty pro populární zpěváky oné doby divadla Semafor. Pavel Bobek či Naďa Urbánková mu mohli být vděčni za své nejlepší hity.
Kdo slyšel píseň Závidím z úst Nadi Urbánkové, jistě procitne, jak těžce se žilo s vědomím nevyhnutelného a hlavně předčasného konce. Šimek a Grossmann se stali ústředními postavami divadla Semafor a jejich absurdní povídky zlidověly.
Mračna se nad tímto komediálním duem zatáhla v roce 1969. Tehdy se znovu o slovo přihlásila těžká a nevyléčitelná nemoc. Jen několik lidí vědělo, co Grossmannovi je, protože nechtěl, aby ho někdo litoval. Dva roky střídal vyšetření a léčení s vystupováním. Jeho fyzický stav napovídal tomu, že konec se blíží. Grossmann však statečně bojoval do poslední chvíle s tím, co miloval.
Zemřel v roce 1971 a na jeho pohřbu dle přání vysloveného v závěti zazpívala Naďa Urbánková píseň Závidím. Odešel tak plachý, elegantní a hlavně inteligentní muž se smyslem pro humor, jenž za svůj krátký život rozesmál stovky a možná tisíce lidí.
Zdroje: osobnosti.cz, blesk.cz, ceskatelevize.cz
