Špičkoví sportovci bývají vzory dětí a mládeže. Často právem, jindy trochu nezaslouženě. Je škoda, že není softbal v Česku na vrcholu zájmu. Příklad Elišky Thompsonové stojí za následování. Snad není podstatné, že jde o vynikající pálkařku, bronzovou medailistku z mistrovství Evropy, vítězku Super 6 i španělské extraligy… Tahle 26letá slečna pomáhá, kde se dá. Není jí zatěžko starat se o autistické děti ani uvolnit pokoje pro ukrajinské uprchlíky. „Hledám možnosti, jak se v této složité době nezbláznit. Jak ukonejšit úzkost, kterou cítím,“ popisuje Thompsonová z Eagles Praha.
Eliščin život je napěchovaný aktivitami. Studuje FTVS obor Aplikovaná tělesná výchova osob se specifickými potřebami. V Národním ústavu pro autismus se ve volnočasovém centru věnuje dětem v pozici asistentky. A také hraje vrcholový softbal. „Sport neberu jako terapii, jde o moji součást. Práce mi pomáhá relaxovat,“ překvapí odpovědí Thompsonová a upřesní své důvody. „S dětmi si nemohu dovolit odbíhat s myšlenkami. Musím se soustředit na péči o ně,“ líčí. Některé prý potřebují „jen“ přebalit, ale najdou se i takové, které připravují na nástup do školy. „Učíme je sedět u stolu a držet tužku.“ Pokud se to podaří, emoce jsou stejně silné jako při homerunu finálového klání.
Trpělivost jako jasná volba
Díky své práci získala Eliška nadhled a trpělivost. Tyto vlastnosti jí pomáhají také v softbalu. „Při komunikaci s rozhodčími, koučem i spoluhráčkami. Během čekání na začátek utkání i na optimální nadhoz,“ vypočítává. Hendikepované děti jí pomohly překonat největší zklamání kariéry. Dva roky žily Češky sen o olympiádě v Tokiu. Obětovaly mu veškerý volný čas i nemalé prostředky. Dostaly se až na závěrečnou kvalifikaci, jenže… „Bezprostředně po vypadnutí jsem odjela na tábor. Neměla jsem čas na sebelítost. Bylo to pro mě osvobozující,“ vybavuje si Thompsonová. „Svět se ani po velké prohře nezhroutí,“ usměje se.
Úspěch je ovšem nutné si vychutnat, zvláště pokud přijde po několikaletém půstu. Bronzová medaile na loňském mistrovství Evropy znamenala pro Češky vzpruhu. „Radostí na vrcholových akcích je jako šafránu. Potřebujeme je vnitřně prožívat,“ vysvětluje Eliška. V duelu o třetí místo přetlačil národní tým Izrael 2:0 a hrdinka klání byla hodně nečekaná. „Táhla nás mladá nadhazovačka Kačka Kindermannová. Byly jsme unesené, jak sebevědomě. My, zkušenější holky, jsme byly nervózní a ona přinesla pohodu,“ vybavuje si Thompsonová. „Moc jsem se toho od ní naučila,“ přiznává.
Třetí místo nebo lépe
Medailovou pozici by potřebovaly české softbalistky zopakovat na příštím mistrovství starého kontinentu ve Španělsku. Znamenala by letenky na kvalifikaci na světový šampionát. Stadiony na Pyrenejském poloostrově Eliška důvěrně zná. „Těším se, ale vím, že to bude náročné. Bude tam panovat vedro. Důležité bude, jak se na něj zejména mentálně připravíme,“ míní. O postup se neobává, národní tým už loni prohrál semifinále s Nizozemskem 4:5 a výsledek mohl být klidně opačný. „Třetí místo je náš nejmenší cíl,“ sděluje Thompsonová.
Nyní bohužel řeší věci, které nesouvisejí se sportem. Lhostejnou ji nenechala válka na Ukrajině. „Hned poté, co vypukla, tak jsem pomáhala jedné charitě s administrativou. Snažím se být aktivní, jen musím hlídat, aby to bylo v rámci mých možností,“ vypravuje Eliška. Dva pokoje pro uprchlíky vyklidila mimoděk. „To je samozřejmost. Nic zvláštního nedělám. Jen mluvím s lidmi, zajímám se o jejich pocity a hledám formy pomoci. Chci mít čisté svědomí, že jsem udělala, co jsem mohla,“ dodává skromně.
