Digitální svět a zejména sociální sítě se pro mnoho dnešních mladých lidí stávají i tzv. online terapeutem. Na problematiku nyní poukazuje i celosvětová iniciativa Safer Kids Online, jejímž cílem je vytvářet pro děti bezpečné online prostředí. A i když duševní problémy už nejsou tabu, k větší pohodě dospívajících to stejně příliš nepomáhá. Zejména nároky na výkon a všudypřítomný tlak na vzhled vedou dnes u mnohých teenagerů k duševní nepohodě. Ti se pak pro pomoc obracejí na sociální sítě, kde si často diagnostikují i vážné poruchy.
Porucha, při které si uživatel nadměrně vyhledává informace o svém zdraví online (fyzickém i duševním), se nazývá kyberchondrie. Sebediagnóze z internetu ovšem chybí kontext a odbornost. Když poté tito lidé přijdou k lékaři, který zjistí, že jsou úzkostní a nikoli vážně nemocní, cítí se spíše zanedbaní a zklamaní.
Proč mladí lidé hledají první pomoc v online světě?
Důvodem může být generační rozdíl i pocit anonymity. „Sociální sítě vnímám jako přínosné, co se týče osvěty o duševním zdraví. Část dospívajících, kteří přichází do poraden, už zná některé pojmy nebo aplikace, které je v určitém pohledu mohou podpořit. Řada z nich si informace dohledá na sociálních sítích. Mnohem složitější je to u vnímání psychických problémů starších generací. Stále v naší společnosti přetrvává názor, že ten, kdo má psychické problémy, tak chce být pouze zajímavý. Typickou frází je, že současná generace „nic nevydrží,“ vysvětluje dětská psycholožka Kamila Ryšánková. „Často i z tohoto důvodu převažuje u některých dětí stud jít za odborníkem nebo požádat rodiče o to, aby s dítětem odbornou pomoc vyhledali. V takovou chvíli je pro dospívající jednodušší sdílet to, co se jim děje, s ostatními na sociálních sítích a anonymně na různých telefonních linkách.“
V posledních letech roste počet teenagerů, kteří online, a zejména na sociálních sítích, hledají příznaky své duševní nepohody. Sami sebe pak diagnostikují vážnými poruchami nebo duševními nemocemi. Jaký je důvod tohoto počínání náctiletých? Pro některé teenagery může být diagnóza jako ADHD nebo autismus štít, kterým chrání sami sebe před extrémními nároky svého okolí, nebo si tak vysvětlují, proč dobře nezapadají. Internet jim pomůže snadno zodpovědět palčivou otázku a nabízí jim i řešení.
Potřebu vyhledávat informace vysvětluje i Ryšánková: „Někdy nejde o diagnózu jako takovou, ale v dnešní době je ve společnosti enormní tlak na výkonnost. To se jen těžce říká, že mi není psychicky dobře, špatně se mi soustředí, hůř spí. A přece: jen vyřčená diagnóza může být úlevná, protože najednou vím, co mi je a můžu díky tomu argumentovat i před rodiči, učiteli ve škole nebo v práci. Znalost mé diagnózy je pro mě něco, od čeho se mohu odrazit.“
Pověz, Google, mám depresi?
Dostupnost informací a otevřenost lidí na sociálních sítích do značné míry otevřela diskuzi o psychických problémech. Na rozdíl od generace X (1965-1986) je pro dnešní “Zetka” (2000-2010) zcela normální o duševní nepohodě mluvit. K tomu, aby se masy teenagerů cítily lépe, to ale moc nepomáhá, spíše naopak. Od roku 2013 zažívají teenageři vyšší míru stresu než dospělí, uvádí American Psychological Association. Pokud je tělo vysoké míře stresu vystaveno dlouhodobě, mohou se projevit další zdravotní problémy. Navíc o psychohygieně se stále poměrně málo mluví, a tak řada mladých lidí ani neví, jak se stresem účinně pracovat.
Nemalá část teenagerů řeší problémy na sociálních sítích, kde ovšem nastává problém s přesností sebediagnostiky a laici mohou snadno zaměnit diagnózy. Navíc je velmi snadné projektovat do sebe symptomy, které bych „měl prožívat“. „Kupříkladu dospívající přijde s tím, že si na internetu vyčetl, že jeho příznaky odpovídají úzkostné poruše. Jako příznaky uvádí velkou únavu, narušený spánek, neklid nebo bušení srdce. Posléze psycholog zjistí, že může v tomto konkrétním případě jít o nedostatečná režimová opatření. Protože před objevením příznaků začal klient hrát až do ranních hodin počítačové hry, sledovat do noci nějakou streamovací platformu a únavu začal dohánět nadměrnou konzumací energetických nápojů,“ upozorňuje Kamila Ryšánková. Ne vždy je to ale tak snadné, navíc příklad výše je dost zjednodušující. „Na druhé straně se běžně stává, že dospívající přichází do poradny s podobnými příznaky, avšak tentokrát již psycholog zachytí třeba úzkostně-depresivní poruchu nebo klinickou depresi. V tomto případě je podle závažnosti nutná spolupráce i s dětským klinickým psychologem nebo dětským psychiatrem. Proto je vždy vhodné, aby člověk takové situace nepodceňoval a raději zbytečně vyhledal odbornou psychologickou pomoc, než si neřešením situace způsobil větší problémy,“ dodává.
Pomáhá zjištění, že hodně lidí je na tom stejně
Pokud víte, co přesně vás trápí, najdete na sociálních sítích obvykle obrovskou podpůrnou síť a inspiraci. Není těžké najít další mladé lidi, kteří mají podobné problémy nebo procházejí stejnou léčbou. Pro přijetí sebe sama je skvělé vědět, že v tom nejsem sám. Stejně tak lze najít inspiraci a různé „life hacks“, jak těžká období zvládají ostatní.
Na sociálních sítích je obrovský rozdíl v kvalitě informací. A i lékaři, psychologové nebo terapeuti už dnes mají své účty, a tak je ideální hledat rady zejména u nich.
Zdroje: American Psychological Association, CNN
