Pouhý půlrok svého života si Petr (18) z Mladoboleslavska užil ve zdraví. Jako šestiměsíční miminko poprvé začal trpět průjmy a bolestmi břicha – trvalo další rok a půl, než lékaři odhalili pravou příčinu jeho potíží. Tou byla Crohnova nemoc, autoimunitní onemocnění, které způsobuje chronické záněty trávicí soustavy. Další roky ovšem trvalo, než Petr dostal léčbu, která zabrala, a on mohl konečně začít žít bez bolesti a omezení.
První fáze nemoci, kdy nikdo nevěděl, co s Petrem vlastně je, byla podle jeho maminky Jany nejhorší. „Představte si matku, která má první dítě. To začne v půlroce trpět vodnatými průjmy, které nejdou nijak zastavit. Pak se přidají hleny, krev a hrozné opruzeniny na zadečku. A člověk vůbec netuší, co se děje a co s tím má dělat. Byla to muka,“ popisuje stresové chvíle paní Jana. Zvláště když Petr musel během dalšího půlroku do nemocnice, aby jej lékaři zavodnili.
Pomohla náhoda
Jejich podezření na onemocnění salmonelózou se však nepotvrdilo. „Do nemocnice jsme pak zamířili ještě několikrát. Péťu lékaři testovali i na celiakii, tu ovšem nakonec také vyloučili. Velký náznak toho, co by mu mohlo být, se ale objevil vlastně náhodou,“ popisuje paní Jana. Petr si totiž při procházce pohladil koně a dostal silnou alergickou reakci – celý otekl a začal se dusit. „Lékaři mu v nemocnici nasadili kortikoidy. A kromě utlumení alergie se mu najednou začaly zlepšovat i průjmy. Dokonce začal mít na chvíli i normální stolici. Ale jen dokud jsme kortikoidy nevysadili,“ popisuje Jana.
Na gastroenterologii v tom však tehdy neviděli spojitost. V té době začala paní Jana hledat více informací na internetu. „Při vyhledávání příznaků jsem dostala podezření na Crohnovu chorobu. Zavolala jsem tedy na pediatrii do Motola, vše jim popsala a Péťu si pak pozvali na vyšetření. A při koloskopii se moje podezření potvrdilo. Bohužel měl zánět prakticky v celém traktu, od jícnu až po konečník,“ vypráví. Lékaři tak tehdy bezmála tříletému Petrovi nasadili celu řadu léků na zklidnění zánětu, zejména pak znovu kortikoidy. Ty konečně výrazně pomohly. „Zánět se ale pořád vracel, jakmile jsme kortikoidy vysadili. Také po nich byl Péťa zavodněný a oteklý. Přes to všechno ale byl a dodnes je hrozně akční, všechno dělá na sto procent,“ vypráví Jana.
Žádný problém, zvykl jsem si
Kolem šestého roku života dostal Petr poprvé biologickou léčbu, která nemoc uvedla do takového klidu, že mohl začít dělat atletiku a závodně jezdit na kole. Po několika letech ovšem terapie přestala zabírat, výměna léku také nepomohla, navíc si Petr k píchání injekcí vybudoval mentální blok a den aplikace pravidelně prozvracel. „Tehdy jsme s lékaři začali řešit operativní odstranění kusu střeva a umělý vývod. S takto radikálním řešením jsem ale v jeho 10 letech nechtěla souhlasit. Naštěstí se tehdy objevil další typ biologické léčby, ovšem pouze v rámci studie,“ vzpomíná Jana.
Lék Petrovi zabral takřka okamžitě. „Pamatuju si, jak přišel z toalety a říkal, že je to nějaký zvláštní, že ho při tom nic nebolelo. Tak jsem mu s pláčem řekla, že takhle to má být. Poprvé po nějakých 11 letech se vyprázdnil bez bolesti,“ říká Jana. Od té doby Petr lék užívá a nemoc je v klidu. „Sám dávno poznám, co si mohu dovolit sníst nebo co mi nedělá dobře. Trávicí problémy jsem od té doby měl snad třikrát, ale to měli tehdy v okolí všichni nějakou střevní chřipku,“ vzpomíná Petr. „Musím sice jednou za pár týdnů na kapačku do Prahy, ale to není žádný problém, už jsem si zvykl. Jenom jsem kvůli nemoci moc nevyrostl, dokonce jsem musel dostávat růstový hormon. Ale mámu jsem přerůst zvádl,“ vypráví s úsměvem. Nyní studuje obor mechanik zemědělských strojů na učilišti.
Zdroje: redakce: vyprávění respondentů
