V těžkém protektorátním čase za druhé světové války najdeme hned několik odvážných osobností, které se nesmířily s útlakem nacismu. Jedna z nejodvážnějších bojovnic proti krutému režimu byla česká vlastenka Irena Bernášková. Proč je její jméno v české historii neprávem opomíjeno?
Pokud platí pravidlo, že sochy se zvěčňují hlavně mrtvým hrdinům, je k nevíře, že existuje jenom jedna nenápadná připomínka významu Ireny Bernáškové. Dcera slavného umělce Vojtěcha Preissiga se totiž vydatně angažovala v odbojovém hnutí za druhé světové války, což ji nakonec stálo život. Smrti a nepříteli se však postavila čelem a její proslov u berlínského soudu je v kontextu našich dějin něco, na co bychom neměli zapomenout.
Rodina vlastenců
Irena Bernášková měla vztah k Československu zapsaný hluboko ve svém DNA, a to i navzdory tomu, že své dětství a dospívání prožila v USA, kam její rodina odcestovala, když jí bylo pouhých šest let. I za hranicemi se totiž její otec pilně věnoval otázce vzniku nové republiky.
Byl totiž zapojen do prvního odboje společně s budoucím prezidentem T. G. Masarykem. Už od raného dětství hned několika způsoby vykazovala svoji výjimečnost a emancipaci. Ve třinácti letech se naučila řídit automobil a měla velký sen stát se pilotkou letadla. Určující vlastností jejího charakteru byla odvaha, kterou v následujících letech svého krátkého života neztratila, ba naopak.
Vzpurná dívka
O tom, že si Irena Bernášková uměla jít za svým, potvrzuje hned několik událostí. Po návratu do Československa v roce 1921 společně se svými dvěma sestrami musela žít u své tety. Rodiče nadále zůstali ve Spojených státech amerických.
Její první velká láska byl bratranec Eduard Bernášek, kterého si navzdory nesouhlasu otce a celé rodiny vzala za manžela. Dlouhé čtyři roky tak nebyla Irena s rodiči v kontaktu. Manželství se však nevyvíjelo podle představ. Potratila a následně už nemohla mít děti.
Irena Bernášková však nadále projevovala svoji cílevědomost a toužila naplno pracovat, s čímž její manžel zásadně nesouhlasil. Její potenciál a emancipace se prostě k plotně nehodil, a tak si přivydělávala alespoň překlady z angličtiny, francouzštiny a němčiny. V roce 1930 se Vojtěch Preissig rozhodl vrátit do Československa a vztahy s dcerou se urovnaly.
Rvačka s gestapem
Konec třicátých let připravil Československu opravdu těžké časy. Republika zanikla a po Mnichovské dohodě se sen o suverénním státu rozplynul. Vznik Protektorátu Čechy a Morova tuto skutečnost definitivně potvrdil a odvážná Inka, jak ji většina lidí oslovovalo, se pustila do nebezpečného boje za národní hodnoty.
Po tom, co byla zcela eliminována odbojová skupina kolem časopisu V boji, rozhodla se na jejich práci navázat. Nejdříve tiskla letáky, přihlásila se do Červeného kříže a pomáhala ohroženým lidem s útěkem na Slovensko.
Později se jako redaktorka, vydavatelka, tiskařka plně angažovala proti totalitnímu režimu vydáváním odbojového časopisu. Kolem roku 1940 se míra rizika zvyšovala. Nepohodlní odbojáři mizeli, a tak Inka Bernášková musela žít v ilegalitě pod jiným jménem. Dlouho se dařilo unikat, ale gestapo znalo její podobu a k jejímu dopadení pomohlo hned několik konfidentů gestapa.
V listopadu téhož roku byla zatčena. Traduje se historka o tom, že se s gestapem při zatýkání dokonce poprala. Svoji odvahu potrvdila i u následného výslechu. Všechnu vinu vzala na sebe, aby tak ochránila rodinu. Její manžel přesto zemřel v koncentračním táboře Buchenwald a otec v Dachau.
Inspirativní statečnost
Snad jen jednou ve svém pevném boji ustoupila, a to ve chvíli, kdy se pokusila o sebevraždu. Jed však neúčinkoval a její plán neohrožovat svým životem nejbližší nevyšel. Inka Bernášková si však nejodvážnější gesto schovala na úplný konec životního příběhu.
Když stanula při lidovém soudním jednání 31. března 1942 v Berlíně, odmítla mluvit německy. Závěrečná řeč jen potvrdila její neskutečnou odvahu. Tváří v tvář nepříteli sdělila soudu, že doufá v porážku nacistického zla a v obnovu Československa.
V pouhých 38 letech se tak stala první Češkou odsouzenou k trestu smrti lidovým soudním dvorem v Berlíně a také první Češkou, která byla tamtéž popravena. Zemřela v srpnu roku 1942 pod gilotinou v Berlíně. Její příběh je nespravedlivě zapomenut a na její význam upozorňuje jen pamětní deska na domě v pražských Záběhlicích. Jen málokdo vydržel statečně pohledět svému nepříteli do očí, aniž by se zlomil. Inka Bernášková ano a je potřeba na ni nezapomenout.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, encyklopedie.praha2.cz, novinky.cz
