V kontextu východní Evropy se jedná o zvláštní příklad diktátora, který se nebál ukázat Sovětskému svazu záda a klidně navazoval kontakty se západem. Poctivě budovaný kult osobnosti okoukal od Josipa Tita a do osudného pádu režimu byl Nicolae Ceaușescu neomezeným vládcem Rumunska. Svou moc chtěl udržet i za cenu krveprolití, což se mu stalo osudným.
Svou politickou kariéru začal jako aktivista již ve čtrnácti. Jako obuvnický učeň se přidal do tehdy ilegální Komunistické strany Rumunska a postupně stoupal výš a výš. Byl zvolen do národního protifašistického výboru a několikrát se za svoji politickou činnost ocitl ve vězení. Získal tak nálepku „nebezpečný komunistický agitátor“.
Od roku 1939 se neangažoval sám a do svého politického boje přizval také budoucí ženu Elenu. Po válce se díky dobrým známostem vyšplhal až k samotnému vrcholu moci. Komunistický režim získával na východě Evropy zásadní vliv a Rumunsko nebylo výjimkou.
V roce 1945 byl Ceaușescu jmenován brigádním generálem rumunské armády a následně tajemníkem strany pro Oltenskou oblast. Po smrti Gheorghe Gheorgiu-Deje se stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany. Tehdy už mu nic nestálo v cestě vládnout podle vlastních představ.
Jako Tito?
O tom, že Ceaușescu nehodlá řídit Rumunsko podle not ze Sovětského svazu, bylo evidentní od začátku jeho vlády. V šedesátých letech pozastavil aktivní působení své země ve Varšavské smlouvě. V roce 1966 se setkal s dalším odpadlíkem sovětského bloku Josipem Titem, aby spolu navázali intenzivní spolupráci. Dále také navazoval kontakty se západem.
Otevřel tak diplomatické styky s Německou spolkovou republikou a v roce 1969 se v Rumunsku setkal s americkým prezidentem Richardem Nixonem. Zároveň však velmi poctivě budoval svůj kult osobnosti srovnatelný se Stalinem.
Domácí umělci měli na výběr. Buď živořit, nebo své schopnosti uplatnit na oslavu jejich vůdce. Vznikalo neuvěřitelné množství oslavných obrazů milovaného vůdce, stavěly se obrovské paláce i v době, kdy rumunská ekonomika klesala a mnoho lidí trpělo hladem.
Zde se také dostáváme do kategorie, která z vůdce dělá jednu z největších zrůd historie. Dodnes se po celém Rumunsku odhalují masové hroby odpůrců a nepohodlných lidí. Pořádek v zemi zajištovala tajná policie Secirutate, která měla velmi rozšířenou síť agentů. O tom, že se nejednalo o žádného dobráka, však svědčí doba revoluce.
Zbraní proti vlastnímu lidu
Ve většině zemích východního bloku proběhla revoluce poklidně a bez výrazných násilných střetů. V Rumunsku tomu tak nebylo. Režim se postupně začal hroutit již v roce 1987, kdy Ceaușescu vojensky potlačil protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově.
Vysoký ekonomický dluh Rumunska se podařilo splatit v roce 1989, ale nejvíce to odnesli samotní obyvatelé. Napjatá situace vygradovala v prosinci téhož roku. 16. prosince vypuklo povstání v Temešváru. Roznětkou se stalo zatčení kritika a faráře evangelické církve Lászla Tokese. Členové jeho sboru se pokoušeli zadržení zabránit a postupně se k nim přidávali i lidé z ulice. Postupně vše vyústilo k volání po rezignaci vůdce Rumunska.
Demonstrace přerůstala v masivní odboj národa a Securitas a vojenské složky proti lidu použily násilí. Během těchto dní zemřelo přes tisíc obyvatel. Nutno dodat, že chaos probíhal i po pádu režimu a lidé na ulici umírali, i když byl Ceaușescu se svojí ženou popraven.
Poprava vůdce
Revoluce se z Temešváru přelila i do Bukurešti a Ceaușescu se několikrát pokusil promluvit k lidu. Jeho kult vyprchal, lidé ho vypískali a on se pokusil se ženou uprchnout v helikoptéře, protože se mu pod rukama hroutil celý jeho režim.
Oba byli dopadeni a po krátkém procesu odsouzeni z genocidy a dalších zločinů. Zastřeleni byli popravčí četou jen chvíli po vynesení rozsudku. Jejich smrt se stala symbolem pádu komunistických totalitních režimů. Svět se tímto brutálním koncem jednoho z diktátorů probudil do zcela jiné etapy historie.
Zdroje: britannica.com, Česká televize, popula.com
