Okresní nemocnice v Sušici byla svědkem hrozivého jednání sestřičky Marie Fikáčové. Ta se rozhodla, že nebude nadále snášet dětský pláč a učiní tomu přítrž. Příčinou smrti novorozenců byla poranění hlavy neslučitelná se životem, u jednoho z nich také zlomeniny rukou. Přiznala se po šestihodinovém výslechu.
Kolegové v práci si o ní mysleli, že je pracovitá a slušná. Marie Fikáčová pocházela z nemajetné rodiny a po válce se hlásila k německé národnosti. Otec byl alkoholik a nenáviděl Čechy, projevoval se vůči nim násilnicky. S matkou si Marie nerozuměla, často se hádaly. V 50. letech minulého století vystudovala zdravotnickou školu, téhož roku nastoupila do Ústavu národního zdraví v Sušici. O dva roky později ji převedli na porodní oddělení. A tam se mělo zanedlouho odehrát něco, na co zdejší jen tak nezapomenou…
Novorozencům pomačkala hlavu a zlámala ruce
Bylo 23. února 1960 a v sušické nemocnici zemřeli dva novorozenci. Při pitvách bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou bylo těžké poranění mozku. Jeden z nich měl zlomeniny rukou. Výslech Fikáčové, která měla ten den službu, trval více než šest hodin. Nakonec se spontánně doznala, že přímo na porodním oddělení zdejší nemocnice pomačkala hlavu a zlámala ruce dvacet hodin starému novorozenci.
Ve stejný den způsobila zranění dalšímu novorozenci, starý byl pět dnů. Následkem zranění oba zemřeli. Během výslechu se doznala, že způsobila zranění také dalším, ti ale její bestiální chování přežili. Zpráva o jejím činu se šířila rychlostí blesku. Do té doby byla vnímána jako milá, nekonfliktní, slušná a pracovitá žena. Celé roky se pak šířily fámy o vpichování jehel do očí či hlav novorozenců, připisována jí byla takřka veškerá úmrtí ve zdejší nemocnici.
Během menstruace ji rozčiloval pláč dětí
Jako motiv svého jednání uvedla, že nemohla vystát dětský pláč. Prý jí rozčiloval během menstruace, kdy jsou ženy – jak je známo – o poznání citlivější. Do protokolu uvedla: „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci, anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem.“ Před vyšetřovateli se nezdráhala říct, že by klidně udeřila i své dítě, kdyby ji svým křikem uvádělo do stavu podráždění. Způsob útoku odpovídal hysterickému záchvatu, pravděpodobně dítě nemohla utišit.
„Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti,“ popsala svůj hrůzný čin.
Nakonec byla odsouzena k trestu smrti. Byla první ženou popravenou za kriminální trestné činy od roku 1918. Nutno říct, že tehdy její jednání soud posoudil jako vraždu, dnes by pravděpodobně přicházela v úvahu i mírnější varianta – tedy ublížení na zdraví s následkem smrti. Pravděpodobně také nebyla znalcem dostatečně posouzena její příčetnost v době spáchání trestného činu. Pokud bylo její jednání hysterické, možná by nebyl shledána plně při smyslech. V takovém případě by nemohla dostat tehdy trest smrti…
Zdroj: kriminalistika.eu, wikipedia.org
