Jednou mohli oslavit diamantovou svatbu. Přátelé o nich říkali, že jsou nerozluční. „Opravdu jsme byli jako jedno tělo a jedna duše,“ vzpomíná dnes s hořkým úsměvem pětačtyřicetiletá Pavla z Ostravska. Vše se bohužel změnilo během několika dní.
Když Ivan přišel o práci, nic nenasvědčovalo tomu, že se rodinná pohoda změní. „Věděli jsme, že je šikovný. Uměl pracovat rukama, nebál se vzít za práci. I jeho nadřízení o něm vždy tvrdili, že je dříč, který se nikdy neztratí,“ začíná se vyprávění Pavla. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech.
Kamarádi byli najednou pryč
Ivan byl vždycky obklopen spoustou lidí. V kolektivu oblíbený, vtipný, zásadový a hlavně neměl problém pomáhat. „Tenkrát se to ale sešlo tak, že všichni jeho kámoši se buď odstěhovali, nebo byli dlouho v práci a pak se věnovali rodinám. Takže neměl s kým pokecat, s kým někam zajít. Začal tedy hledat alternativy.“
Podle Pavly si našel nové kamarády, kteří se však jenom tak tvářili. „Nemysleli to s ním dobře. Napřed jsem myslela, že ho „jen“ chtějí zatáhnout do nějakých kšeftů. Realita ale byla mnohem horší.“ Ivan se totiž přidal k jakémusi spolku, který o sobě tvrdil, že „vyvede zbloudilé duše“. Tak to alespoň popisuje Pavla.
Zmizel, už ho neviděla
S téměř padesátiletým mužem to náhle začalo jít z kopce. „Prodával své věci. Prý proto, že je nepotřebuje a hmotné statky jsou mu k ničemu, když jinak strádá. Často zmizel i na několik dní, nedal o sobě vědět. A jednoho dnes se prostě sbalil a odešel.“
Pavla o svém manželovi nevěděla téměř čtyři měsíce. „Pak se objevil, zase z ničeho nic. Když jsem přišla z práce, seděl doma a jedl. Zarostlý, zapáchal. Stručně mi oznámil, že si přišel o zbytek věcí a odjíždí do Afriky, aby tam pomáhal zbloudilým duším. Brečela jsem, přemlouvala, vyhrožovala. Nepomohlo nic. Za pár hodin odešel a už jsem ho neviděla. Později mi jen přišli rozvodové papíry. Tím vše skončilo.“
(na žádost čtenářky je v článku změněno její jméno, fotografie je ilustrační)
