Už neryjeme držkou v zemi
Doba plná naděje a nového začátku vlila optimismus do žil celé společnosti. Hranice se otevírají a ostnaté dráty už jsou minulostí. Dobří holubi se vracejí domů. Nedobrovolná emigrace postihla několik umělců, kteří byli pro komunistický režim hrozbou, na kterou tvrdé výslechy neplatily. Šikana vlastního národa jim v podstatě nedala na výběr. Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Karel Kryl byli jedni z mnoha vypuzených… Jejich návrat byl živým důkazem toho, že svět se opravdu mění. Někteří z nich se vrátili s výstrahou a očekáváním, že pomohou jinak než jen písničkou.

Hlas Svobodné Evropy
Karel Kryl nebyl jen protestním písničkářem a básníkem. Z emigrace v Mnichově vysílal jako redaktor Svobodné Evropy, ale nikdy nepsal politické komentáře. Situaci jen glosoval, jak bylo jeho zvykem, velmi zpříma. Do programu se občas propašovaly jeho písně a osobnost za železnou oponou byla důležitým prvkem společenského protestu. Když se Kryl mohl vrátit, také zpočátku nasál pozitivní euforii, ale velmi rychle ho to přešlo…

Symbolické smíření
Hymna v podání Karla Kryla a Karla Gotta je v lecčem dodnes velmi symbolická. Mělo jít o princip smíření emigrace, disidentství a kolaborace. Nechtěně z toho však vzniknul absurdní obraz toho, že demokracie naší země a směr, kam chce směřovat, je polovičatý. Obrovskou ránou do srdce Karla Kryla bylo, že tím jeho role na porevoluční politické proměně skončila. Václav Havel a Občanské fórum osobnost Karla Kryla nepustila ke stolu a zjednodušeně řečeno byl pověřen pouze zpěvem. On se však cítil velmi dotčen a nedoceněn. Měl touhu předat zkušenosti ze svobodného západního Německa, ale nebylo mu to umožněno.