Zejména starší si začínají všímat, že generace, která právě vstupuje na pracovní trh, není stejná jako ta předchozí. A možná mají pravdu – nebo je tomu snad tak vždycky? Podle teorie sněhových vloček se „čerství zaměstnanci“ rozpustí při každé výtce. Nezvládají kritiku, jsou přesvědčení o vlastní výjimečnosti a zvládnout vlastní život? To je pro ně problém. Je to opravdu tak?
Trend „hledání se“ je často vidět na sociálních sítích. Mladé influencerky tráví hodiny a hodiny tím, že analyzují svůj život, hledají sami sebe, snaží se porozumět vyššímu smyslu života – a takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Prodávají kurzy, kde vedou ostatní k nekonečné hojnosti, samozvaným koučem je kdekdo. Žijeme v době nouze nebo prosperity? Je přemíra možností důvodem, proč neumíme být šťastní?
Máme tu nekorektní humor, říká Richard Genzer
Jde o jedince narozené kolem roku 2000, trend sněhových vloček se ale ukazuje i u slavných mileniálů. Žijeme v hyperkorektní době, která nemá v historii snad žádného předchůdce. Vzpomínal na to například Richard Genzer, herec ze seriálu ZOO. Toho kdysi proslavil populární pořad Tele Tele. „Tenhle humor, stejně jako spousta jiných věcí, by dneska dělat nešel, už není dovolený, protože je takzvaně nekorektní,“ zamýšlí se.
„Fórky z někdejšího Tele Tele by dnes vůbec neprošly – a nezáleží na tom, jestli se jedněm divákům líbily a druhým ne, to je v pořádku. Jenže teď už nemůžete skoro nic normálně pojmenovat, všichni raději chodí po špičkách. Jde to dál a dál, za chvíli si budeme jako před revolucí vyprávět vtipy potichu, což je přece děsivé! Z leckoho a lecčeho si už nesmíte dělat srandu, protože se hned ozvou nějací aktivisté, že jste nekorektní. Navíc nejde jenom o humor v televizi nebo na jevišti, ale i o běžný život. V mém věku by mi to už mohlo být jedno, ale je mi líto mladých lidí, že to nemají takové, jako jsme to měli my,“ dodává.
Má pravdu? Pravděpodobně ano. V dnešní době se už takřka nehodí říkat, kdo je jakého pohlaví, nedej bože, aby se diskutovalo o postavě – tloušťce či štíhlosti. Rasové otázky jsou tabu, sexuální orientace také. Je to dobře? To záleží na subjektivním úhlu pohledu každého. V určitých oblastech rozhodně. Respekt ano, ale hyperkorektnost? Chceme k tomu dospět?
Ti urážliví, kteří touží po zvláštním zacházení
Pojďme ke generaci sněhových vloček. Jde o ty, kteří se narodili zhruba od roku 1995 do 2010. Obvykle se uvádí ale právě přelom tisíciletí. Ti se vyznačují zvýšenou citlivostí, úzkým zaměřením na sebe sama, jsou velmi křehcí, někdy labilní a urazíte je raz dva.
V práci touží po zvláštním zacházení – často jsou totiž přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Dávají si pozor na to, co jim může ublížit. Na některých amerických univerzitách například studenti vyžadují, aby je vyučující upozornili, pokud budou promítat pohoršující obrázky – ty jim poté mohou přivodit úzkost, stres nebo je jinak poškodit. Jde například o kostru při výuce patologie. Je to v pořádku?
„Pokud potřebujete bezpečné místo, vraťte se domů, obejměte svého plyšového medvídka a cucejte palec až do doby, než budete na univerzitu připraveni.“
Citaci výše pronesl britský evoluční biolog Richard Dawkins. „Termín generace sněhových vloček má jednak odkázat k představě jedinečnosti, kterou s sebou příslušníci této generace mají nést, a jednak ke křehkosti, pokud se potkají s nějakým jiným názorem nebo s něčím, s čím nesouhlasí, a mají problém se s tím vyrovnat,“ říká Petr Lupač z Katedry sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Dalo by se říct, že míra ohledu na sebe a míra individualismu je dnes vyšší než dřív, ale je to pochopitelné s ohledem na dobové trendy, jako je snižování počtu dětí v rodině. Rodiče mají děti v pozdějším věku, takže jsou protektivnější, do toho nastoupila sociální média, hlavně Facebook, který dal dětem daleko větší svobodu ve výběru komunikačních partnerů, takže nejsou tolik konfrontovány s něčím, s čím nesouhlasí, a můžou se spíš orientovat na něco, co podporuje jejich názor.“
Generace Y má také problém
Podle Tima Urbana z blogu Wait But Why má problém i generace Y – děti narozené od roku 1981 do roku 2000. Mají na sebe přehnaná očekávání, která když se nenaplní, propadají jedinci depresi. Každý z nich chce dělat jen to, co ho baví, práce jim musí být koníčkem. Pracovní pozice mění často, okolí to nepřijde divné. Často jsou zadumaní a v depresích. Mají tolik možností, že jsou frustrovaní. Mohou cestovat kamkoliv, studovat cokoliv. Založit si firmy, nechat se zaměstnat. Být digitální nomád nebo zaměstnanec v kanceláři. Jak zjistit, co je právě pro mě to pravé? To kdybychom věděli…
Vliv na to má také doba, ve které se nacházíme. Rodiče mileniálů začínali pracovní kariéry v 70. – 90. letech, kdy se svět nacházel v ekonomické prosperitě. Dařilo se jim daleko lépe, než si vůbec představovali. To v nich pochopitelně zanechalo pocit uspokojení. Mileniálové to tak nemají.
Lidé mění práci už po dvou letech
Prarodiče mileniálů často zažili válku, poválečná období. Chtěli si najít práci (nejlépe na celý život), která jim generovala pravidelný příjem. Mileniálové chtějí dnes pasivní příjem, investovat, budovat své portfolio, podnikat – a to nejlépe online, aby mohli pracovat odkudkoliv. Pokud se jim nedaří takovou pozici vybudovat, panikaří.
Bez zajímavosti není, že nástroj Ngram od Google ukázal, že lidé už dávno nehledají pojmy jako „zabezpečení“ nebo „jistá kariéra“. Hledají naplňující kariéru, chtějí následovat svou vášeň. Baby boomers chtěli žít americký syn. Mileniálové chtějí jít svou vlastní cestou. Stejně tak za nimi generace Z. Doba médií jim dává obrovskou příležitost. Co je ale vlastně správně? A jak ovlivní pracovní trh oblíbený job-hopping, kdy lidé mění pracovní místo už po dvou letech?
Zdroj: waitbutwhy.com, google.com, iDNES.cz, ceskyrozhlas.cz, wikipedia.org
