Jednalo se o monumentální pomník věnovaný Josifu Stalinovi, který ve světě neměl obdoby. Nad Prahou tak hleděl sovětský diktátor, aby byl nakonec po odhalení kultu osobnosti v „tichosti“ odstřelen. Za celým tímto sochařským dílem je však skrytá obrovská tragédie autora a jeho ženy. Jaký je příběh Stalinova pomníku na Letné?
Když Stalinův nástupce Chruščov odhalil tzv. Stalinův kult osobnosti, bylo jasné, že monumentální sousoší na Letné nemá budoucnost. Československá moc se tak rozhodla pochopitelně reagovat. Během několika týdnů v roce 1962 byl pomník částečnými odstřely zlikvidován. Po nepřehlédnutelném sousoší tak zbyla prázdná plocha a několik tun kamene. Dnes jeden z nejoblíbenějších plácků pro skateboarding v Evropě hlídá obrovské červené kyvadlo sochaře Vratislava Karla Nováka.
Sokolové měli smůlu
Na Letenské pláni se v těchto místech plánovalo již dlouho postavit pomník, který by připomněl opravdu důležité osobnosti, jež souvisí s naším národem a kulturou. Původně zde totiž mělo stát sousoší zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Plán z roku 1912 se však nikdy neuskutečnil.
Jen opravdu krátkou chvilku tu tak stál nový stadion fotbalové Slavie, který byl však ihned po dostavění zlikvidován. Na jeho místo totiž zaparkovala fronta na maso. Tak totiž lidově Pražané označovali pomník, který vznikl pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“. Stavba byla tak zahájena v roce 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Monumentalita projektu však vyžadovala komplexní práci, a to hlavně při výstavbě podlaží, které mělo tento neuvěřitelně masivní kus žulového sousoší udržet. Kdo byl tedy autorem a jaký ho čekal osud?
Jak na to?
Je to paradoxní moment v kariéře uznávaného sochaře Otakara Švece a architekta Jiřího Štursy. Na těchto místech totiž spolu původně pracovali na umístění sochy T. G. Masaryka. Doba se změnila a KSČ o soše pro Stalina v Praze uvažovala již po skončení války. Vše mělo vygradovat při oslavách jeho sedmdesátin.
Zadání v šibeničním termínu znělo neproveditelně. Musí být vysoký až třicet metrů. Zápotocký údajně pro tento plán vymyslel i verš: „Postavíme Stalina, že bude vidět z Kolína.“ Do soutěže bylo zasláno celkem šedesát návrhů, ale jen jeden pracoval se sousoším. Otakar Švec, Jiří Štursa a jeho žena Vlasta představili projekt, který jako jediný pracoval se Stalinem v souvislosti s proletáři.
Za jeho zády se tak objevili zástupci sovětského lidu jako dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec a po pravé ruce pak zástupci lidu československého dělník, rolnice, novátor a vojín. Dvě z postav měly dokonce podobu konkrétních lidí. Byli jimi Julius Fučík a Ivan Vladimirovič Mičurin.
Pomník byl zhotoven z žulových opracovaných kvádrů a celý stál na železobetonové konstrukci vysoké 15 metrů, která je zapuštěna do letenského svahu, aby byla vůbec schopna takový kolos udržet. Za neuvěřitelných 140 milionů a 17 tisíc tun materiálu vzniklo dílo 17,5 metrů vysoké, 12 metrů široké a 22 metrů dlouhé.
Ve jménu sebevraždy
Otakar Švec byl již od mládí velkým sochařským talentem. Už v roce 1925 vlivem svého pobytu v Paříži vytvořil slavnou sochu Motocyklista, která byla oceněna na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži. Po druhé světové válce se umístil jako třetí v soutěži o sochu Karla IV. pro Karolinum a následně vytvořil reliéfní sochu Přemyslovců pro Zemědělskou výstavu.
Švec měl pověst člověka, který uměl vydělat peníze a také žít na vysoké noze. Měl slabost pro mladší slečny, což dokazuje fakt, že jeho žena byla o osmnáct let mladší. V souvislosti s jeho odborností přes monumentální sochy není překvapením, že se nakonec zúčastnil soutěže i na Stalinův pomník. V té době však netušil, že mu to zcela zničí život.
O tom, že nebude lehké vytvořit monumentální pomník Stalina, se Švec přesvědčoval hlavně komunikací s vedoucí komisí. Kopecký, Zápotocký a další měli nesmyslné požadavky v nesplnitelném termínu realizace. Postupný úpadek duševního zdraví sochaře Švece vygradoval v roce 1954, kdy se doma zabila jeho žena.
Její smrt si sochař vyčítal, zároveň se cítil velmi osamělý a špatně snášel kritické poznámky o jeho díle. Po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 se totiž pomalu odkaz velkého maršála začal měnit. Umělecká obec vnímala jeho práci na Letné jako neblahé stigma. Švec se cítil nedoceněn. Důvod sebevraždy tak nebyl jednoznačně jen kvůli morálním běsům související s tvorbou monumentální sochy zločince, ale jednalo se komplexní rozpad osobního i vlastního psychického života. Otrávil se stejně jako jeho žena v bytě svítiplynem, alkoholem a prášky na spaní.
Jeho sousoší na Letné stálo jen sedm let, za což mohou být Pražené jen rádi. Odhalení kultu osobnosti poněkud opožděně dorazilo i do Československa a Stalin musel bez pozornosti veřejnosti zmizet.
Zdroj: Česká televize, Český rozhlas
