Alexander Dubček se v roce 1968 stal symbolem socialismu s lidskou tváří. Milovali ho umělci, ale také obyčejní lidé. Uvolněné poměry, které se vzdalovaly diktátu ze strany Sovětského svazu, byly tvrdě umlčeny v srpnu téhož roku. Jak probíhal jeho následný politický úpadek? A proč se vlastně nikdy nestal prezidentem?
Tři roky po revoluci se 1. září Alexander Dubček vydal kolem 9. hodiny se svým řidičem po dálnici D1 a ve vysoké rychlosti se jeho služební vůz dostal mimo vozovku a nepřipoutaný politik vyletěl z vozu předním oknem. Muž, který byl hlavní osobností Pražského jara v roce 1968, tragicky ukončil život v již svobodných poměrech, kde se rozhodně nesmířil s politickou rolí druhých houslí za prezidentem Václavem Havlem.
Po okupaci
Pražské jaro v srpnu roku 1968 bylo radikálně ukončeno přítomností vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Stejně tak byli v podstatě uneseni vrcholní představitelé tehdejší progresivní KSČ na ponižující vyjednávání s Brežněvem v Moskvě. Odpor k okupantům zde byl zlomen a naděje na pokračující socialismus s lidskou tváří skončil neúspěchem.
Alexander Dubček postupně mizel z politické scény, ale byť nebyl v lehké pozici, neprojevoval se jako opoziční hrdina, ale naopak se podílel jako funkcionář na několika velmi radikálních zákonech přijatých v počáteční normalizaci.
Ještě jako předseda Federálního shromáždění podepsal tzv. „pendrekový zákon“, který byl reakcí na demonstrace v roce 1969 během prvního výročí příjezdu okupačních vojsk. Tím se v očích veřejnosti zásadně zdiskreditoval a pro Gustava Husáka, který převzal jeho roli ve vedení země, nebyl problém ho postupně sesazovat z vysokých funkcí v hierarchii KSČ.
Na nějakou dobu skončil jako velvyslanec v Turecku, až byl nakonec v roce 1970 vyloučen ze strany. Následně pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy jako mechanizátor, a to až do roku 1985. Celou dobu se držel daleko od disidentských aktivit a jen v roce 1974 se kriticky vyjádřil dopisem, který však od funkcionářů KSČ zůstal bez odezvy.
Sametová revoluce
Dubček se z dlouholeté politické dovolené poprvé vrátil v roce 1988, kdy v listopadu dostal čestný doktorát boloňské univerzity za zásluhy o prosazování lidských práv. Samotná slavnost proběhla bez většího politického projevu, ale v navazujícím interview se Dubček rozpovídal o správnosti myšlenek Pražského jara, které přirovnal k probíhající perestrojce Michaila Gorbačova. Tímto rozhovorem se vrátil na politickou scénu a hodlal využít uvolněných poměrů v Sovětském svazu k vlastní politické kariéře.
Svůj pohled na rok 1968 zopakoval ve veřejném vystoupení ještě v dubnu 1989 pro maďarskou státní televizi. Jeho plnohodnotný návrat se pochopitelně uskutečnil během sametové revoluce. 22. listopadu poprvé v revolučních dnech vystoupil v Bratislavě a o dva dny později následovalo vystoupení na balkoně Melantrichu na Václavském náměstí.
Na obou vystoupení byl přijímán pozitivně s bouřlivým potleskem. V podstatě hned se stal jedním z nejvážnějších kandidátů na prezidenta. Tento plán se však rozplynul po dohodě s Václavem Havlem a Mariánem Čalfou. Stal se tak “jen” předsedou Federálního shromáždění, kterým byl až do osudné tragické nehody v roce 1992. Jeho hlavními tématy byl vztah Česka a Slovenska a zahraniční politiky. Byl velmi populární hlavně v Itálii a v Rusku, kde se zastal Gorbačova, vůči kterému se připravoval politický puč.
Byť zemřel v sedmdesáti letech, rozhodně nebyl v politickém důchodu. Ve hře bylo totiž jeho zvolení na funkci slovenského prezidenta, i když byl zastáncem federativního řešení problému Československa. Dubček po autonehodě zemřel až 7. listopadu poté, co byl přes dva měsíce v kómatu. Jeho řidič byl odsouzen na 1 rok nepodmíněně, ale za mříže se díky amnestii na Slovensku nedostal.
Zdroj: Český rozhlas, Historie cs
