Marián Čalfa byl prvním premiérem v polistopadové vládě, která byla mostem k přechodu k demokracii a výměně socialismu za kapitalismus. Zároveň se tento mladý a na první pohled nevýrazný politik stal hlavní hnací silou, která přesvědčila federální shromáždění k tomu, aby se stal prezidentem Václav Havel, a nikoliv Alexander Dubček. Kdo byl Marián Čalfa a co se s ním stalo po odchodu z politiky?
Marián Čalfa v roce 1970 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, následně pracoval na praxi dva roky v ČTK. Na vstup do politiky nečekal dlouho. Členem KSČ byl již v osmnácti letech a první politický krůček učinil, když nastoupil do legislativního odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Zde jako úředník pracoval od roku 1972 a o patnáct let později stanul v čele tohoto odboru jako předseda.
Jen o rok později nastoupil do vlády Lubomíra Štrougala jako ministr pro legislativu a zároveň zastával funkci předsedy Legislativní rady vlády. Na všech pozicích zůstal i s nástupem Ladislava Adamce na místo Štrougala. Velmi zajímavé jsou zákony, které dostal v těchto letech na starost. Měl zformulovat přísnější tiskový zákon a paradoxně ještě před listopadovými dny se zvažovala změna ústavy, kam bylo v plánu zařadit možnost svobodného vycestování a zrušení statutu vedoucí úlohy KSČ ve společnosti.
Do světla pozornosti se však dostal až v rámci politického vyjednávání a předávání moci z ruky KSČ Občanskému fóru, kde zastával velmi důležitou roli, za kterou byl “odměněn” pozicí prvního polistopadového premiéra.
Úředník premiérem
Čalfa zasedl jako 1. místopředseda první rekonstruované vlády Ladislava Adamce už 3. prosince 1989 a zároveň byl členem týmu, který jednal s Občanským fórem a VPN (Verejnosť proti násiliu). Na tomto postu se v dynamických dnech revoluce neohřál dlouho. Už od 7. prosince byl Adamcem pověřeným předsedou vlády v první vládě Mariána Čaldy. Když o tři dny později Adamec odstoupil, stal se hlavním vyjednavačem KSČ a přechod moci dostal novou přímočarost. Stal se tak premiérem tzn. „vlády národního porozumění“, která dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990.
Zajímavostí je také fakt, že do 30. prosince 1989 zastával společně s Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem post ministra vnitra. Zde tedy vzniká prostor pro určité konspirační teorie. Darovaná a v té době velmi důležitá funkce padla do rukou komunisty, který se mohl podílet na likvidaci důležitých materiálů, za cenu poklidného převzetí moci. Tato spekulace se však nikdy oficiálně nepotvrdila.
Havel prezidentem
Jeden z nejdůležitějších politických kroků kariéry, který zásadně ovlivnil chod našich dějin, je spojený s prosazením Václava Havla na post prezidenta po Gustavu Husákovi. Do té chvíle se spíše uvažovalo o přímé volbě, kde by pravděpodobně zvítězil Alexander Dubček jako symbol Pražského jara roku 1968.
Čalfa tak po domluvě s Havlem tento krok obešel tím, že zařídil jeho zvolení jednomyslným hlasováním v parlamentu. Nepřímá volba se tak stala v kontextu života Václava Havla asi nejabsurdnější kapitolou. Neoblíbený, vězněný disident z buržoazní rodiny se stal prezidentem díky jednotnému hlasování komunistických předlistopadových poslanců. Čalfa jako zkušený komunistický úředník zároveň poskytoval Havlovi rady ohledně fungování politických a legislativních postupů v zemi.
Čalfa po revoluci
Loajalita a přizpůsobení se chodu dějin se Čalfovi vyplatilo. Dva roky zastával nejvyšší politickou funkci, ale už nikoli jako člen KSČ, ale jako člen hnutí Verejnosť proti násiliu. Jako populární osobnost s komunistickou předlistopadovou kariérou se mu nepodařilo kandidovat v roce 1992 za ODÚ a následně se věnoval hlavně advokacii.
Kromě toho byl stále velmi blízko Václava Havla. Marián Čalfa patří do společnosti nejbohatších advokátů v zemi. Zároveň je nutné zmínit jeho polistopadovou účast v několika dozorčích radách a jako člen představenstva v několika nadnárodních firmách. „Kariéru“ udělal i jako člen představenstva Pražské energetiky. O jeho polistopadové kariéře si můžete udělat obrázek sami. Kabát byl převlečen a budoucnost zajištěna.
Zdroj: Historie cs, Paměť národa, Česká televize
