Doba se mění a s ní i restaurační zařízení. Lidé tak i dnes bezesporu vzpomínají s nostalgií, jaké pokrmy se servírovaly za minulého režimu, na jejich cenu a v neposlední řadě na místa, kde si člověk dopřál opravdové lahůdky. Jaké stravovací podniky patří mezi ty vůbec nejlegendárnější?
Současný pestrý výběr restaurací byl za minulého režimu jen zbožným přáním. Samozřejmě velké množství srdcařů namítne, že jim v těch jejich známých hospůdkách bylo nejlépe a vůbec nemají zájem se trápit v restauracích, kde si za největší specialitu s cizím názvem musejí pořádně připlatit. Nic proti tomu, každý má rád svoje jistoty. Pojďme se na ně tedy podívat.
Téměř dokonalý ráj
Socialismus neumožňoval volné podnikání jako v kapitalismu. Vlastnické struktury se tak sjednocovaly primárně pod jednu značku. Konkrétně se jednalo o státní podnik Restaurace a jídelny. Z gastronomického pohledu určoval základní výbavu pochutin v restauračních zařízeních, ale také plošné ceny jídla jako takového. Při pohledu na jídelníček za minulého režimu si tak v kontextu dneška může finanční konto vzít zaslouženou dovolenou.
Většina podniků také zavírala v deset hodin večer, ale na stojáka u gulášovky či dršťkové polévky se zaměstnanci fabrik setkávali již v dopoledních hodinách. Tehdy prostě nebylo v módě přemýšlet nad zdravým životním stylem a vegani, vegetariáni by v tomto kontextu působili jako návštěvníci z jiné planety.
RaJ jste našli v každém pražském obvodu a režim je buď vybudoval od základu, nebo je do této podoby přetvořil ze zkonfiskovaného a znárodněného majetku. Ona cenová norma se vešla do čtyř kategorií. První třída nabízela lepší sortiment za nejvyšší cenu a tzv. čtyřka doslova zlidověla a označení pro podobný typ hospody či restaurace zlidověl až dodnes.
Pestrý výběr?
Ožehavé téma, které některé pálí dodnes. Kdo se pokusí kritizovat tehdejší výběr jídelníčku, spustí lavinu kritiky. Zcela přirozeně se totiž najde tisíce obhájců tehdejších poměrů, kteří na minulé ceny, výběr a kvalitu pochutin nedají dopustit. Jak vidno, v gastronomii jsou však také mlsné jazýčky a ne každému vyhovuje celý život k snídani guláš a pivo.
Za jistý prvek experimentu bychom sice mohli pokládat katův šleh, ale to v dnešním pohledu na kuchařské řemeslo neobstojí. Častým jevem bylo také šizení zákazníka, používání nekvalitních surovin s cílem obohatit jako zaměstnanec podobných podniků hlavně sám sebe. Jen málokdo může hodit knedlíkem, protože by byl bez viny. Řeč je hlavně o kuchařích, řeznících a číšnících, kteří si vždy uměli najít cestu k vytouženému obohacení v době, kdy to bylo velmi složité.
Ať už se kradlo občas, či ve velkém, bohužel je nutné podotknout, že smažák s hranolky prostě patřil mezi luxus, což se dnes říct opravdu nedá. Výjimkou byly snad jen restaurace ve Vodičkově ulici, kde si návštěvníci mohli dát čínu, indickou kuchyni nebo nějaké speciality z východu. Ostatní podniky musely dodržovat normy. Výběr a cena byly v jednotné podobě.
Automat
Snad nejcharakterističtějším vynálezem socialismu v rámci stravování byly bufety a automaty. Bramborový salát se sekanou, chlebíčky, párky a polévky na stojáka prostě plnily funkci dobrého, rychlého a levného jídla. Žaludek se nacpal a peněženka nezela prázdnotou.
Co na tom, že jsme to, co jíme. Nejslavnějším podnikem tak byl ve své době bezkonkurenčně Automat Koruna. Paradoxně tento podnik vznikl už v roce 1931, jen fungoval doslova na korunu, kterou zákazník zaplatí, aby si mohl načepovat limonádu a ochutnal z automatu naservírovaný chlebíček.
A ceny? Krupicová polévka 40 haléřů, knedlíky s omáčkou 2 koruny, tatarský chlebíček 85 haléřů, perníkový řez 50 haléřů a jedno malé černé 40 haléřů. U výčepu Partyzánky 1,60 Kčs. Suma sumárum to činí 5 Kčs a 75 haléřů.
No, co naplat. Za tyto peníze se už dnes těžko najíme. Na druhou stranu hledat luxus v šedi socialismu není jednoduché. Vítězila tak atmosféra a genius loci u dobrého piva. U Pinkasů, U Tygra či U Holubů. Hospody, které lidé milovali a milují dodnes, prostě mají něco do sebe. Jejich návštěva je však o něco příjemnější ve chvíli, kdy si člověk může vybrat a poznávat svět chutí a nežít ve stereotypu, který – zdá se – nikdy nekončí. To však evidentně není pro každého.
Zdroje: redakce, vzpomínky pamětníků, Česká televize, iReceptář, blesk.cz
